U dopravní nehody autobusu
Rozklikávání nabídky možných refreshů mého TCCC certifikátu je jako rozbalování dárků pod stromečkem. Kromě těch ponožek, které potěší, teda chci říct ne ponožek, ale práce s AED nebo třeba improvizovaných obvazových technik, tam jsou i megadárky jako cvičení zákroků na mrtvých lidech nebo dnešní nehoda autobusu.
Přihlášená jsem na ni byla půl roku, ale nervózní jsem začala být až dva dny předem. Znovu jsem si pročetla celá skripta TCCC, probrala s umělou inteligencí různé druhy triáže zraněných a taky jsem s velkým zaujetím studovala gopro video policie z nehody vlaků, která se stala jen o dva dny dříve.
Nutno dodat, že když jsem přijela do dopravního depa, začala mě ostře bolet hlava a odpoledne už z toho byla dost extrémní migréna s přecitlivělostí na zvuky a světlo a zvracením a tak. Ale cvičení jsem naštěstí zvládla při plném vědomí. Stálo to za to.

Sice o tom hlavní organizátor mluvil dopředu, ale stejně jsem nevěřila, že bude ten autobus na boku, dokud jsem ho neuviděla
K autobusu s osmnácti zraněnými jsme přijeli v sedmi lidech třemi auty.
Autobus byl na boku, intenzivně se z něj kouřilo a zevnitř se ozýval hysterický křik.
Auta jsme postavili stranou na blikačky, navlíkli jsme na sebe vesty a rukavice, dva kluci hned vyběhli s trojúhelníky označit nehodu, ostatní vynesli na jedno místo všechny lékárničky a hasičáky, které jsme měli, a já jsem už při vyběhnutí z auta volala 112. Na hořící motor jsme využili všechny tři hasičáky. Než jsme dohasili, dva kluci vlezli do autobusu střešními okny a začali ven posílat lidi, kteří mohli chodit.
A tady nastal problém.
Myslela jsem si, že zvládnu komunikovat se záchrankou, třídit zraněné a úkolovat zachránce. Jenže – ne. Komunikace s operátorkou na telefonu byla hrozně velká zátěž. Sotva jsem zvládla označit místo, kde se sbíraly lehké případy, a jiné pro urgentní pacienty a nedaleké pro prioritní pacienty, a psát jim čísla na čela, abych věděla, kde koho mám, ale když se mi začali chodicí hysterky vrhat zpátky k autobusu, protože tam přece mají kamarády, byla jsem v koncích. Snažila jsem se využít lehce zraněné, aby ohlídali právě tyhle hysterické případy, ale to se nedařilo, a neměla jsem dost času na to, abych to zorganizovala líp.

To bylo poprvé, co jsem chodila po stěně autobusu a přelézala tyče na držení
Nakonec u sedmi lehkých případů musel zůstat jeden ze zachránců, který je uklidňoval. Další dva pořád nosili lidi z autobusu – několika jsem po prolezení oknem pomáhala na shromaždiště i já – a ostatní už zůstali u urgentů a priorities.
Operátorka mě nechtěla vytěžovat, protože sama vyhodnotila, že i moje ruce jsou potřeba, a tak jsme hovor ukončovaly a já jí volala každou aktualizaci: když z autobusu vynesli další urgenty se zastaveným masivním krvácením, když se mi jeden urgent propadl do šoku nebo když se domněle mrtvý pohnul a my začali s KPR. Dva mrtvé jsme nechali v autobusu.
S telefonem jsem obíhala všechna stanoviště a ten hovor byl obousměrný – byl to nejen sběr informací pro operátorku, ale i předávání informací zraněným o tom, že jsou sanitky na cestě a že jich bude dost pro každého z nich. Nakoukla jsem i do autobusu, abych si byla definitivně jistá počty. Na konci jsme měli u urgentních případů na každého zraněného jednoho zachránce, priority kontroloval jeden člověk a všechny ty lehce zraněné taky jeden člověk.
Cvičení jsme ukončili po dvaceti minutách.

Když jsme se vrátili na místo nehody po vyhodnocení v garážích, stál už autobus zase na kolech. Dost mě baví ty obrazce ze zakrvácených střepů skel na asfaltu, které tam na památku zůstaly.
Trochu mě mrzelo, že jsem nebyla u hašení požáru hasičákem, ale naprosto mě nadchlo, že jsme autobus směli zdemolovat, a tak jsem si po skončení měla šanci vyzkoušet vyrazit sklo ze dveří. Byla jsem ráda, že přitom na sobě mám ochranné rukavice (ne latexové jako při ošetřování, ale půjčené taktické) a ochranné brýle, protože sklo lítalo všude.
Nakonec jsme se spolu s figuranty přesunuli do tepla garáží, kde proběhlo vyhodnocení celého cvičení. Mezi třemi plusy byla zmíněná i naše organizace, což je na jednu stranu skvělý, protože celá ta nehoda byla víc o managementu než o ošetřování, ale zároveň si myslím, že jsem si s tím měla poradit mnohem líp a že mě strašně moc podrželi ostatní zachránci, kteří nechali ega u ledu a dělali to, co bylo potřeba. Největší respekt mám před Martinem, který celou dobu zůstal s lehce zraněnými, a tak se vlastně neúčastnil těch cool momentů s úžasně namaskovanými zraněněními, masivními krváceními, lezení do autobusu skrze střešní okna a podobných legrací.
Cvičení organizovalo osm lidí, kteří se tam celou dobu pohybovali s kamerami a mikrofony, a během zhruba měsíce by mělo vzniknout sestříhané video, u něhož se ještě jednou sejdeme a znovu to celé vyhodnotíme. Jsem na to hrozně moc zvědavá.
Každopádně si myslím, že jsem díky tomuhle cvičení zase o kousek užitečnější člověk.

Prvotní vyhodnocení na místě
8 komentáře
K4r1
Dobře Ty! Až jednou budu rozsekaná v autobuse, doufám, že narazím na Tebe a ne na týpka, co si to bude točit na telefon… nebo na někoho jako já 😁
eithne
Byla bych ráda, kdybych někdy mohla tyhle znalosti využít, protože proč je jinak mít? Ale zároveň se toho děsím. Každopádně doufám, že nikdo z nás nikdy rozsekaný v autobuse nebude 😉
Lvice
Wow! Ale co je TCCC a AED? Tady nejsou žádné vysvětlivky :´(
eithne
To víš, psala jsem s dozvuky migrény, tak to bylo hodně z rychlíku.
TCCC = Tactical Combat Casualty Care (vojenská zdravověda).
AED = automatizovaný externí defibrilátor (taková ta bílá krabička se zeleným srdcem).
Dík 🙂
Sargo
Hu-hu-hu! Hustý 😀 Na pustý ostrov a do autobusu jedině s Eithné. 😀 Zaujala mě tam taková marginálie: ukousla bych ruku každému, kdo by na mě chtěl psát číslo. Ovšem i tak bych si někdy chtěla zkusit zahrát toho raněného. Jako… neusnadnila bych vám to 😀
eithne
Já si třeba myslím, že po nehodě by ses chovala úplně jinak než normálně. Nakonec ta čísla ale moc nefungovala, znovu už bych to nedělala.
Každopádně roli figuranta si mám v plánu vyzkoušet příští rok, na to jsem taky moc zvědavá.
Boudicca
Tyjo, tebe se hodí mít blízko! 🙂 Velký obdiv za skvěle zvládnutý trénink a že se vůbec dobrovolně vystavuješ takovému stresu. Měli jsme kdysi při nácviku zdravovědy simulovanou autonehodu a i když tam nebyla žádná krev a jen moji kolegové jako figuranti, stejně byl ten nával adrenalinu příšerný.
Zlomený meč
„Největší respekt mám před Martinem, který celou dobu zůstal s lehce zraněnými, a tak se vlastně neúčastnil těch cool momentů s úžasně namaskovanými zraněněními, masivními krváceními, lezení do autobusu skrze střešní okna a podobných legrací.“
Tak to ze mě bys byla přímo nadšená, protože já bych v takovém případě (cvičném i reálném) taky pravděpodobně stál u lehce zraněných a neúčastnil se zachraňování silně krvácejících a podobně 😀
Každopádně klobouk dolů, že toto pořád absolvuješ a tak. Na něco takového bych asi neměl nervy a žaludek :O