Švédsko 2026: Odpočinkové dny

28. 6. – 9. 7. 2026
(podniknuto se Sargo)

Mapa míst, kde jsme spaly, je zde.
Pozorovaná zvířata jsou nahraná zde.

Druhý díl cesty: 1. – 2. 7. 2026

 

Ráno jsem se probudila rozlámaná a s bolestí hlavy od zatuhlého krku. Protože jsem měla stan postavený na cestě, nebylo optimální ani spát na vyvýšeném středu, ani v koleji vyjeté od traktoru, a celé to nedopadlo moc dobře.

Čím bolavější, tím méně se mi chtělo vstávat – a navíc byl stan trochu navlhlý, a tak bych stejně musela počkat na sluníčko. A tak jsem si četla do doby, než vstala Sargo.

Vycouvávání zpátky na silnici šlo lépe, než jsem čekala.

Ten den byl odpočinkový.

Protože jsme byly v jezerní oblasti, sjely jsme k prvnímu jezeru a hned narazily na odpočívadlo s hezkým přístupem k vodě. Jezero bylo hluboké, rašelinná voda jako kafe a u druhého břehu rostly žluté i bílé lekníny, na které jsem se musela doplavat podívat.

Bylo to blaho.

S sebou jsem si přivezla pro jistotu dvoje plavky – žejo, země jezer, nehodlám nic ponechat náhodě. Jenže mi při balení nedošlo, že se bavíme o Švédsku. Pusto, prázdno… plavek netřeba 🙂

Pak jsme se vydaly podívat na nějaká místa vytipovaná z Camp4night. První dvě parkoviště byla u zpevněné silnice, a tak se nám tam nechtělo být, ale třetí nás zavedlo po kamenité cestě hluboko do lesa. Trochu jsem se bála o podvozek, ale naštěstí jsme vše přestáli bez úhony (jakože já a Mondeo, on je kluk, proto měkké i) a parkoviště na konci pro nás bylo jako stvořené.

Tedy – bylo na něm dost ovádů a taky vosiček, o kterých jsem si myslela, že jsou jen krásné a neškodné, protože po mně jedna pořád pochodovala a třpytila se a vypadala půvabně, ale pak do mě zabořila svůj od začátku podezřele vypadající sosák, a tak jsem začala zabíjet i je.

Opuštěné tábořiště

Ty barevné oči, ty se neomrzí. Škoda toho sosáku, který bohužel věděla, jak používat.
(bzikavka dotěrná)

Knížku, od které jsem se poslední dny nemohla odtrhnout, jsem dočetla pod moskytiérou. (Silo. Je to prý i skvělý seriál, ale ten neznám. Knížka je fantastická do samého konce.) Teprve pak jsem se šla podívat k jezeru, které od nás bylo asi dvě stě metrů.

Bylo nádherné. Bez nadsázky. Pěšinka končila molem, a tak jsem se dvakrát vrátila k autu pro prázdné láhve a nafiltrovala na vaření patnáct litrů vody. Taky jsem si zaplavala a pak jsem se neoblékala, abych se trochu opálila, a teprve když mi začalo být chladno, protože slunko zakryla špička nejvyššího stromu, jsem si vzala aspoň prádlo a tričko, načež se za asi dvě minuty vynořil z cestičky rybář, pozdravil a zvědavě na mě koukal.

Stan jsem postavila, dokud na parkoviště svítilo slunko. Vybrala jsem si na něj moc pěkné místečko v lese, na mechu a vřesu a kolem pět druhů mechu. Včetně dutohlávky sobí, kterou zbožňuju od návštěvy Rondane v roce 2008. Spalo se tam báječně.

Přístup k vodě

Sargo si oblíbila jiné místo 🙂

Tábořiště

Další den ráno jsme se probudily pod zamračenou oblohou. Ačkoliv jsme neměly signál, pamatovala jsem si, že na většině Švédska mělo ve čtvrtek pršet, a tak jsme balení trochu uspíšily, i když procházky k jezeru kvůli umytí nádobí jsem se nevzdala.

Popojely jsme do města k benzínce, kde se mi konečně povedlo natankovat i s mojí platební kartou a kde jsme zjistily, že ten den bude počasí, řekněme, švédské. A protože Sargo docházela elektřina úplně ve všem a auto záhadně přestalo dobíjet a protože já nechtěla jet na kole v dešti, zhodnotily jsme situaci a rozhodly se pro ten den ubytovat.

Což se snadněji udělá než řekne. Popojely jsme k sámošce, a zatímco Sargo nakupovala, já se snažila najít ubytování, které by nebylo moc daleko, které by nás úplně nezruinovalo a kde by nás přijali ještě před polednem.

A povedlo se. Bylo to dvacet kilometrů a po příjezdu jsme chvíli trnuly, protože kavárna patřící k ubytování byla zavřená, ale chlapík venku byl opravdu majitel a neměl s námi problém. Zároveň s námi tam přijeli dva němečtí cyklisti, kteří se taky chtěli schovat před deštěm, a tak jsme v tom dřívějším check-inu nebyly samy.

Pokoj jsme měly s manželskou postelí, ale zase tam měli skvěle vybavené sprchy (obzvlášť pro lidi, co s sebou měli jen bioodbouratelný mýdlo-šampón-pracíprášek-mycíprostředek v jednom, ehm) a veliký salónek.

Nutno dodat, že jsem ten den jako fotograf naprosto selhala a nemám ani jednu fotku. Sargo taky ne. Já to furt řikám, že umim fungovat jenom mimo civilizaci. Pro potřeby blogísku jsem si tak fotky ubytování vypůjčila fotky z Bookingu.
(foto převzato z Bookingu)

Nejsem si úplně jistá, že je to přímo náš pokoj, ale vypadal hodně podobně. Romanticky a útulně přímo pro nás dvě 🙂
(foto převzato z Bookingu)

Když jsem si třídila fotky a hrála s iNaturalistem, dal se se mnou jeden Němec do rozhovoru a dlouhou dobu jsme prokecali o cestování. Asi nutně potřebuju v zimě na Island.

Večeři jsme si se Sargo ohřály, když tam nikdo nebyl – v kuchyňce chyběly hluboké talíře a misky a jíst z ešusu mi přišlo lehce potupné. Nakonec se ale ukázalo, že se tam sešla sebranka podobného ražení – ti dva Němci přejeli na kolech velký kus Norska a přes Švédsko se vraceli do Německa, další Němka vyrazila na svůj první sólo bikepacking výlet, aby zjistila, jestli ji to baví, protože by ráda dala v práci výpověď a podnikla na kole cestu kolem světa, dokud pro to má v osobním životě vhodné podmínky, a poslední dva Němci se k nám večer nepřipojili, ale ráno odcházeli s obřími krosnami, takže evidentně šli přes Švédsko natěžko. A všechny nás sem zahnal déšť.

Večer jsem pila víno v dobré společnosti a pilovala si svoji angličtinu.

Možná lidi přece jen nejsou tak strašidelní.

Velikánská společenská místnost, kde se sešli lidi podobného ražení. Kteří – ač všichni z Německa – byli ochotní kvůli mně mluvit anglicky.
(foto převzato z Bookingu)

Další ráno jsme se Sargo vyrazily na sever do divoké přírody u norských hranic.

 

předchozí     –     následující