Hraničářský výlet

Plánování není moje silná stránka, to už asi vědí všichni, kdo četli aspoň jeden můj výletovací článek. Ale stejně to pořád dělám. A mám díky tomu spoustu zážitků.

Kdo ale měl vědět, že bude tenhle víkend pětatřicet stupňů? Takže jsem naplánovala vandr nejen s Jindřiškou, ale i s její dcerou. Ta sice chodí do skauta, ale podobných zážitků moc nemá.

Mám nějaký pud sebezáchovy, a tak jsem s vidinou pěkného počasí naplánovala trasu do Posázaví s několika příležitostmi ke koupání. Plán byl jasný: V pátek dojít čtyři kilometry na zříceninu Melechov a tam přespat, v sobotu sejít pár kilometrů na Stvořidla a podél Sázavy s četnými přestávkami ke koupání jít dalších několik kilometrů a nakonec se odpojit směrem k lomům na Radostovickém kopci, kde bychom strávily další noc. A poslední den jen seběhnout do Lipnice. Což víceméně vyšlo – s úlitbou vedru v podobě popojetí vláčkem a vynechání chůze podél Sázavy. Proč se koupat na různých místech, když se dalo těch několik hodin strávit přímo na pláži na Stvořidlech.

Co plány nezahrnovaly, byly silné bouřky a průtrž přímo nad námi, které otestovaly naši plachtu – a test nedopadl úplně v náš prospěch.

Naše hraničářská družina na Melechově

Do Posázaví jsou z Prahy vážně špatné spoje, a tak jsme se rozhodly jet autem do Lipnice a teprve odtud dojet do výchozího místa trasy autobusem. Potěšilo mě, že jsme to měly ještě se zastávkou pro Jindřiščiny tenisky, protože měla na zahradě hotovou plantáž zralých malin a jahod.

Na první večer jsme měly naplánované spaní na zřícenině Melechov. Trasa byla pětikilometrová s ohledem na enormní vedra, která ten víkend panovala, a zpestření jsme měly na každém kroku.

Na výletě

Výhledy byly malebné

Pro nás, závisláky na zelené, jako stvořené

U uplakaných smrků jsme vyrobily spoustu smolných bomb, které přišly vhod obzvlášť v neděli ráno, kdy Jindřiška rozdělávala oheň po celonočním slejváku.

U rozhledny s nařezanými kulatinami jako sedátky přišly ke slovu vrhací nože. Já už s nimi neházela dlouho a není mi jasné proč, je to skvělá disciplína. A Máje to šlo moc pěkně.

Balanční cvičení přechodu popdaných klád bylo těžší, než se zdálo, protože se pod nohama kutálely a převažovaly.

Jindřiška nabírá smůlu

Balancování na nestabilních kládách

Nejlepší vrhačka nožů Mája

A pak jsme byly na hradě. A navzdory tomu, že byl nádherný letní páteční večer, jsme na něm byly samy.

Počasí mělo být pěkné, a tak jsme se rozhodly spát pod širákem. Plachtu jsme postavily kousek bokem jen pro případ nouze, protože kdesi daleko na obzoru byly vidět blesky, ale podle radaru to bylo až v Německu.

Místo na spaní vybrala Mája. Bohužel jsme si všimly moc pozdě, že se nad námi klenul ohromný naštípnutý kmen stromu, a já kvůli tomu dost špatně spala.

Ale to předbíhám, protože nejdřív přišel na řadu oheň. Křesání se ujmuly Jindřiška s Májou, a zatímco já a Jindřiška jsme tahaly dřevo, Mája uřezala skvělé tyče na opékání steaků. Mojí novou pilu. Zbožňuju svoji novou pilu. Schválně jsem tam s ní nařezala pár silnějších stromků na polena, která určitě udělala radost nějakým tulákům po nás.

Topinky, steaky, čaj. A Lepší pití, které jsem připravila doma a které bylo tak silné, že by porazilo slona. Mája na mě hleděla nevěřícně, když jsem jí nabídla, ačkoliv měla do osmnácti ještě hodně daleko, ale dala si a smála se a ta láhev nám vydržela po doušcích hezky do neděle. Tohle si budu muset vyrábět doma, s tím člověk nepotřebuje alkohol. (Lihuprostá. Alkoholická. LIMONÁDA.)

Příprava ohně

Důsledek ohně

Zřícenina

Taky jsme našly na hradě dopis od skřítků, kteří tam dříve bydleli, ale teď neměli střechu nad hlavou a prosili nás, abychom jim postavili domeček. Takže jsme ještě stavěly domeček – a ráno jsme v něm od nich našly dárečky.

Mája záhy odpadla a my ji nedlouho poté následovaly.

Dopis od skřítků

Večerní pohled do krajiny

Dobře že tak, protože probuzení přišlo dříve, než jsme čekaly, a méně poeticky, než jsme chtěly. Protože přijeli lesáci a začali kolem nás kácet stromy. Nekecám – ani si nezkontrolovali, jestli někdo v okolí je. Taky s sebou měli dvě děti a psa, kteří běhali kolem, a starý lesák po nich řval, ať se vrátí na traktor, a trochu mi připadá, že tahle rodina neskončí dobře, jestli to takhle mají pokaždé.

„Teda holky, vás vidět hajnej, ten by vás hnal!“ křiknul po nás lesák nevraživě, když konečně procházel kolem. To jsme zrovna vařily na ohni vodu na čaj a kávu.
„Ale vy mu to na nás neřeknete, viďte?“ zavířila na něj Jindřiška řasami.
„No já určitě ne,“ trochu změknul.

Po ránu

Sobotní trasu jsem naplánovala na patnáct kilometrů, ale vedro k padnutí bylo už od začátku.

Naštěstí jsme prvních pět kilometrů šly jen z kopce, protože jsme scházely na sázavská Stvořidla. Cestou jsme chtěly vyžebrat vodu u někoho na zahrádce, ale jediný člověk, kterého jsme potkaly, byl úplně hluchý staroušek, takže jsme se na návsi jen povozily na kolotoči a pokračovaly dál.

Na Stvořidlech byl kemp narvaný tak, že se mezi stany skoro nedalo procházet. Daly jsme si studenou malinovku, dobraly vodu a popošly pár set metrů na něco, co bylo v mapách značené jako nudapláž. Strašně vysokou trávou tam na louce byla prosekaná cestička, ale samotné místečko bylo maličké a úplně zastrčené, takže se tam opravdu dalo koupat bez plavek. Voda byla úchvatně studená. Když Jindřiška usnula, tak mě Mája rozdrtila v Prší.

U vody

Experimentální ověření Májiny hypotézy, že si cestou na kámen nenamočí kraťasy

Abychom neumřely vedrem, rozhodly jsme se popojet úsek podél Sázavy vlakem. Na koupání jsme tak měly dvě hodiny a při cestě na vlak jsme si ještě stihly dát jídlo v hospodě. Já měla česnečku a hranolky a tu obří porci jsem do sebe zvládla nasoukat, ale ani Mája, ani Jindřiška nedokázaly svoje smažáky s hranolkama dojíst, a tak si je na večer přesypaly do ešusů. U Máji to bylo 143 hranolků, kdybyste to chtěli vědět.

Jízda vláčkem trvala osm minut, zato to čekání na vlak bylo nekonečné. On to byl poslední spoj, a tak byl perón narvaný k prasknutí, a většina těch lidí byla hlučná, opilá a až moc veselá. To obnášelo i focení z kolejí ještě ve chvíli, kdy za zatáčkou pískal vlak.

Porce byly velké

V zadním ešusu je 143 hranolků a v balíčku je 606 špaget. Já se po návratu dopočítala jen ke své porci, což bylo 160 špaget. Mája je můj vzor.

Na tábořiště u lomu na Radostovickém kopci nás čekalo ještě pět kilometrů, ale příroda s námi cítila, a abychom do kopce nezdechly, zařídila nám dešťové přeháňky.

Pauza na borůvky a přezouvání ponožek

Co mi bylo líto, bylo, že mnou plánované tábořiště bylo obsazené rodinkami, které tam očividně strávily celý víkend. U stejného lomu jsme si ale našly jiné místo, hezky kryté skalkou na jedné straně a se vstupem do vody na straně druhé, a tam jsme si rozdělaly plachtu.

Ještě jsme se i stihly vykoupat, než začalo pršet.

Tábořiště

Přímo u ložnice

Nejdřív to byl prostě déšť, ale pak se to změnilo na chrstání kýblů vody, kdy jsme byly všechny tři uprostřed plachty a přitahovaly si tam všechny věci, aby nezmokly. Na straně Máji bohužel ale zůstal ležet tyvek, podkládající naše karimatky, a voda z něj natekla Máje přímo na karimatku a spacák.

Karimatku jsem si s ní vyměnila a ve spacáku se prý spalo dobře.

K večeři byl smažák a hranolky. A Lepší pití.

Taková normální večeře na vandru

Ráno Jindřiška rozdělala oheň, ještě než jsme s Májou vstaly. S tím jsem ani nepočítala, po té vodní kalamitě z předchozího dne. Mám moc ráda ranní horký čaj a kafe.

Čaj a káva za minutku

Ten den už jsme jen seběhly do Lipnice. Ještě jsme si tam v restauraci dali zmrzlinové poháry, (jedinci s intolerancí si dali opět česnečku,) a pak už vyrazily domů.

Byl to moc povedený vandr.