Švédsko 2026: Zpátky na jih

28. 6. – 9. 7. 2026
(podniknuto se Sargo)

Mapa míst, kde jsme spaly, je zde.
Pozorovaná zvířata jsou nahraná zde.

Čtvrtý díl cesty: 6. – 9. 7. 2026

 

V pondělí jsem se probudila v šest ráno, ale byla taková zima, že jsem odmítla vystrčit ze spacáku jakoukoliv část těla. (To jsem si v noci ještě přibírala vložku do spacáku. Rezervní vrstvy naštěstí pořád byly k dispozici.) Než mi došlo, že s sebou mám i péřovou bundu, bylo osm…

Sargo se probudila celá povadlá.

Protože nám už do konce výpravy zbývaly pouhé čtyři dny, bylo na čase přestat mířit na sever, a pro tenhle den jsem zvažovala dvě varianty.

První z nich vyžadovala dlouhou zajížďku, ale oběma by nám to stálo za to: šlo o bývalé měděné doly Falún, které se dokonce staly světovou památkou UNESCO. Já i Sargo máme slabost pro veliké díry v zemi.

Ale protože nemám fotky žádných děr v zemi, tak si sem dáme jezera. Protože těch mám fotek až až.

Jenže krajina, ve které jsme se poslední dny pohybovaly, mě tak okouzlila, že jsem nechtěla pryč – a navíc měl být poslední opravdu krásný den. Takže jsme místo pětihodinové cesty na severozápad sedly do auta a odjely jen hodinku daleko do té nejpanenštější přírody uprostřed zdejších lesů a jezer.

„Potřebovala bych si odskočit,“ pravila Sargo během jízdy.

„Pěšinkou vlevo je kadibudka,“ zatočila jsem ostře na lesní parkoviště, které se před námi zjevilo. Byla tam také dvě místa na grilování a molo. Původně jsem plánovala jet ještě dál, ale takové příležitosti se neodmítají – tohle kdybych naplánovala, tak by nemohlo vyjít lépe.

Sargo se tam přesunula ze zadních sedaček auta s peřinou a polštářem na vyhřáté molo a já sundala z nosiče kolo a vyrazila na čtyřicetikilometrový okruh po okolí.

Parkoviště jako na zavolanou

I s odpočinkovou zónou

Byla to nejspíš ta nejkrásnější jízda na kole v mém životě.

Tamní cesty byly pro gravel kolo jako dělané. Stačilo se jen trochu odrazit z kopce a už jsem to metelila čtyřicítkou a protikopec jsem vysvištěla bez šlapání.

Kolem mě byla jezera a rašelinná jezírka, potoky s temnou vodou a lekníny, tmavě zelená tráva a rozkvetlé kytky. A motýli. Všude byli motýli. Vyfotila jsem asi tak dvě stě padesát tisíc fotek motýlů.

Tohle je pro gravel kola ráj

Ach ach

Bobří hráz

Smutná chvíle výletu byla, když jsem asi přejela hada. Všimla jsem si ho až těsně před kolem, to asi nemohl stihnout uhnout? Ale když jsem dobrzdila – na štěrku to chvíli trvalo, byla jsem hodně rozjetá – a vrátila se, tak na cestě už nebyl, tak třeba – nějak… Prvních pár minut mi bylo do pláče a dalších deset se mi chtělo zvracet. Mám vážně moc ráda hady.

U jednoho jezera jsem zkoušela házet žabky. V dětství mi to šlo líp.

Hlavně házet jen žabky a ne foťák

Mokřady všude kolem se mi taky moc líbily

Když jsem se vrátila, na molu přibylo křesílko, ale protože Sargo pod peřinou vůbec nezměnila polohu, tak si myslím, že z auta přišlo samo. I když bylo trochu nápadné, že se na něm sušil ručník.

Využila jsem toho, že mezi mraky pořád ještě prosvítalo a příjemně pálilo sluníčko (jinak bylo necelých dvacet stupňů), a skočila jsem do vody. Chtěla jsem doplavat na ostroh čnící z protějšího břehu, ale po dvou stech metrech mě začala chytat křeč do lýtka, a tak jsem se pomaličku vrátila.

Z ostrohu vedle zátoky, kde jsme tábořili, mě zvědavě pozorovala husa.

U leknínů, kolem kterých jsem plavala, bylo mělko tak, že jsem se mohla pohodlně postavit.

U mola se motaly malé rybičky a taky něco, co mi připomínalo hybrida mezi pijavicí a malinkou murénou, ale nejlepší bylo, když jsem se z mola naklonila tak, abych viděla pod něj, a tam mi z těsné blízkosti oplácela pohled užovka. A pak odplavala.

Sargo tvrdí, že byla v mezičase hrozně akční, ale nevim nevim…

Koupání ve švédských jezerech mi chybí
(fotila Sargo)

Hodinu jsem tam strávila s foťákem ponořeným ve vodě a snažila se vyfotit nějaké ryby. Výsledek je samozřejmě na iNaturalistu.
(fotila Sargo)

Nicméně tuhle krasavici vám sem musím dát. Je to pijavice, která se specializuje na vodní ptactvo.
(chobotnatka kachní)

Idylku nám narušila parta Němců, kteří zaparkovali hned vedle nás, k molu si přinesli loď, začali poskakovat kolem jednoho z ohnišť, měli s sebou dítě a velkého psa a dělali rámus.

Tak jsme si na molu ještě uvařily večeři, protože se tam báječně mylo nádobí, a pak jsme se sbalily a popojely o kousek dál. Našly jsme parkoviště uprostřed lesa, kde byl pěkný přístřešek, kadibudka a vážně málo místa na stan, ale díky tomu jsem si ho postavila ve vysokém mechu a bylo to jako spát na vodní posteli.

Kolem pak projížděl ještě jeden karavan, který očividně hledal tiché a odlehlé místo k přespání, a po půl hodině jel zase zpět, ale u nás nezastavil. (Mimochodem další Němec. Ale tenhle měl aspoň horské kolo.)

Marná snaha vyfotit tábořiště se vším podstatným. Jakože – je to tam. Roh útulny, stan i auto. Ehm.

Stan se fotil líp, i když byl zabořený tři metry hluboko do mechu. Nejmíň!

Navzdory tomu, jak křivolace místo na stan vypadalo, se mi spalo skvěle. Jenže nic netrvá věčně, a sotva jsem ráno vystrčila nos ven, pustila se do mě mračna krvelačných miniaturních mušek. Tak rychle jsem sbalená ještě nikdy nebyla – ještě rychlejší úprk mimo stinné lesy by už byl kvalifikovaný jako únos, protože by si Sargo ani nestihla přesednout z kufru na sedačky.

Zastavily jsme o tři kopce dál na prosluněné louce, abychom se nasnídaly. Společnost nám dělalo jen několik motýlů a celková idylka vůbec neodpovídala rannímu hororu.

Snídaně! (Vůbec nechápu, proč se kolem mě při vaření vždycky vygenerovala taková spousta věcí. Záhada.)
(fotila Sargo)

Ten den jsme pokračovaly dále na jih, protože už jsme se musely začít přibližovat Dánsku, odkud nám jel ve čtvrtek trajekt domů. Naplánovala jsem tak národní park Tivedens, a to navzdory tomu, že na odpoledne byly prorokované bouřky a přívalové deště.

Den byl ale moc pěkný. Na první benzínce jsme si koupily kafe a hot dog a u druhé jsme navštívily moc pěkný kostel. Sluníčko pěkně svítilo a davy na náměstí zpívaly spolu se zpěvákem na pódiu.

Benzínka, na které jsem i já dokázala zaplatit za benzín

Trocha kultury

Sargo ve Švédsku viděla kostely úplně všechny, do jednoho. Si myslím.

První kapky spadly, když jsme byly osmnáct minut od národního parku. První blesk a hrom počkaly, než zaparkujeme. Zkontrolovala jsem radar a jádro bouřky se akorát nadsouvalo přímo nad nás.

Takže jsme si oblékly pláštěnky a oběhly si dvoukilometrový okruh, který z parkoviště vedl. Příroda byla nádherná – další starý, mechem zarostlý prostorný les obklopený vodou ze všech stran. A ta atmosféra s černými mračny nad hlavou, bubnováním deště do kapuce a ohlušujícími hromy hřmícími ve stejnou chvíli, kdy se obloha prosvětlovala blesky, tomu prospívala.

Na jezeře se potápěly potápky a na nejzazším výběžku poloostrova někdo poslouchal ve stanu švédský podcast.

Ta atmosféra!

Ty výhledy!

Ta příroda!

Sargo se ani pláštěnkou neobtěžovala, jak ji hřály všechny ty dojmy!

Do auta jsme sedaly mokré a rády, že už je v zamluveném hostelu čas na check-in. Sargo se totiž necítila úplně skvěle a v zájmu hladké cesty domů byla noc pod střechou snadnou volbou.

Bylo to nedaleko. Hostel se jmenoval Tivedens Hostel – Vanderhem a v recenzích nás zaujala zmiňovaná důvěřivost vůči hostům. To jsme pochopily po vytvoření rezervace, protože nám přišel kód ke vstupním dveřím s poznámkou, že klíč od pokoje bude ve dveřích a platbu ať jim buď necháme hotově v obálce, nebo pošleme na účet, ale že je to všechno samoobslužné.

Za stejnou cenu jsem si pro nás dvě mohla vybrat mezi dvoj- a třílůžkovým pokojem, a když jsme tak otevřely dveře na čtyřlůžák, trochu mě to překvapilo. Pokoj byl stísněný, ale v patře byla obrovská a nádherná jídelna a dobře vybavená kuchyň a náladu jsem si hned po příjezdu zlepšila horkou sprchou. (Došlo mi při ní mýdlo i kondicionér, takže bylo jasné, že už musíme zamířit co nejrychleji domů.)

K večeru sice přestalo pršet, ale do parku jsme se už nevracely. Sargo chtěla alespoň do města na jídlo – co by to bylo za návštěvu země, kdybychom ani jednou neochutnaly lokální kuchyni – ale mně bylo až příliš pohodlně v posteli.

Což se změnilo k večeru. Dům byl starý a rozvrzaný, nad námi bydlely rodiny s malými dětmi a dveře od pokojů byly konstruované tak, aby se zavíraly pomalu a až během posledních deseti centimetrů sebou pořádně práskly. Takže jsem sice unavená zalezla do postele v devět, ale ještě v jedenáct jsem byla vzhůru – a ráno jsem se probudila v půl čtvrté a už jsem neusnula.

Poučená naprostým selháním v minulém ubytování jsem si tady dala záležet, abych věrným čtenářům hostel vyfotila

(Došlo mi to při pohledu na salón, který byl naprosto fantastický.)

Takže mám celé tři fotky!

Předposlední den našeho výletu (respektive poslední plnohodnotný den) jsme vstaly úplně tip ťop, abychom nestály frontu na jedinou rychlovarnou konvici, která v kuchyni byla.

Ten den jsme pokračovaly dále na jih, a to k národnímu parku Åsnen.

Hodně jsem to zvažovala – kdybychom totiž jely znovu do parku, ve kterém jsme byly těsně po příjezdu do Švédska, měly bychom cestu ten den jen o půl hodiny delší, ale ve čtvrtek o dvě hodiny kratší a Sargo by tak měla víc času na program v Malmö, na který se těšila. Jenže já tolik stála o další národní park! Oni je měli tak pěkné!

Sargo se mnou naštěstí byla za jedno, a tak jsme si do Åsnen přece jen udělaly zajížďku. Samozřejmě s přestávkou na benzínce na kafe a hot dog, bez toho by to nešlo.

Åsnen

K parku jsme přijely v půl druhé. Bylo u něj tolik aut, až mě to vyděsilo, ale z parkoviště zrovna jedno odjíždělo, a tak jsme obsadily krásné místo. Sargo si sbalila batůžek a zmizela jedním směrem, já sundala ze střechy kolo, nastrojila ho a zmizela druhým směrem.

V mapě jsem měla naklikanou šedesátikilometrovou trasu kolem jezera. Vzhledem k tomu, že jsem vyjížděla docela pozdě a že jsme po návratu k autu musely ještě popojet na místo, kde bychom spaly, mi to přišlo docela dost, ale kdybych ji chtěla zkrátit, tak bych musela kus jezera přeplavat.

Navíc byla krásně po rovince. Zpočátku jsem ještě musela kličkovat mezi lidmi, ale když jsem minula poslední odbočky na turistické okruhy, tak to moc pěkně svištělo.

Jezero bylo dramatické. Nevím, co to s tou švédskou vodou je, ale jezero bylo obrovské, voda černá, vlnky bílé a mraky nad jezerem bouřlivě temné.

Dramatické jezero

Cesta kolem něj byla úžasná, svištělo to jedna báseň

Udělala jsem si několik rychlých zastávek na focení motýlů, jednu na vyfocení housenek přecházejících silnici a jednu dlouhou na odpočívadle u vody, kde jsem konzumovala konopí, (konopné pokrutiny co do chuti řadím někam mezi sušenky a tortilly s paštikou, tedy dost hnusné, ale poživatelné,) zajídala ho zralými malinami a četla si na cedulích o jezeře. Dočetla jsem se, že žluté lekníny jsou invazivní a nesmí se kolem nich jezdit s loďmi, aby se nešířily, a taky že na tom krásném odpočívadle, kde by se skvěle spalo, se nesmí spát. Radost mi udělala užovka zalezlá na břehu mezi kameny, která mě chvilku nechala fotit jedinou smyčku těla, která byla aspoň trochu byla vidět, a pak zacouvala hlouběji pod kameny a strašně, ale strašně na mě přitom syčela.

Parkoviště bylo už mnohem prázdnější, když jsem se vrátila. Tentokrát už jsem kolo dala na střechu naposledy – a to mi to zrovna s tím nosičem začalo tak pěkně jít.

Ještě od jezera

Jezero zkombinované s mokřadem je jedním z mých oblíbených biotopů, ach ach

Popojely jsme jen kousíček. Místo na spaní jsem totiž předchozí den vytipovala na Park4night a cestou k parku jsme se na něj zajely podívat, abych unavená po jízdě ještě nekřižovala švédský venkov a zoufale nehledala, kde bychom složily na noc hlavu.

Na tom místě – slepé prašné cestě v přírodě – už stál jeden německý karavan, ale navzdory tomu, že měli i děti, byli jeho obyvatelé většinu času zalezlí a naprosto tiší. Takže jsme si tiše udělaly večeři a taky zalezly. V Park4night sice psali, že je to hezké místo, ale nevhodné pro stany, ale to ještě neviděli moje odhodlání – nakonec jsem ho ani nemusela stavět na cestě vedle auta, ale povedlo se mi zalézt do lesa, kde bylo místo tak akorát na stan s rovinkou velkou přesně na moji karimatku.

Usnula jsem v osm a s mezihrou ve tři ráno na přioblečení péřové bundy jsem spala tvrdě až do rána.

Výhled od stanu

Jsem ochotná stan postavit naprosto kdekoliv, když tábořím sama? Samozřejmě že ano…

Poslední ráno bylo hezké. Z německého karavanu byla vzhůru jen starší paní, která si v křesílku a se sluncem v tváři vychutnávala ranní kávu, a tak jsme při snídani i při balení byly potichu jak myšky, a všechny dveře od auta jsme pozavíraly až těsně před odjezdem.

Do Malmö to autem trvalo lehce přes dvě hodiny.

Jako řidič musím zodpovědně prohlásit, že jak byli po celém Švédsku řidiči naprosto zlatí, tak čím blíže velkému městu jsme byly, tím větší idioti se na silnicích objevovali – přestávaly jim fungovat blinkry, auta se podjížděla pravým pruhem a dělala myšky, i s vybržďováním jsem se potkala, ach jo. Pořád se mi ale líbilo, že na každé benzínce bez výjimky měli koutek s velikými kávovary. Tenhle den už sice chyběla jednorázová rostlinná mlíčka, jenže my jsme měly v autě načnuté dvě krabice mléka, (jedna krabice se předchozí den záhadně ztratila a pak se ještě záhadnějc našla,) a tak to nebylo žádné utrpení.

V Malmö nám původně Sargo naplánovala bohatý program (muzeum moderního umění, hrad a tak), ale ten jsme zredukovaly na oběd a nakupování suvenýrů v obchoďáku. To protože mě má Sargo ráda a ví, že města jsou čiré zlo. A protože jsme měly jen dvě a půl hodiny. A chtěly jsme suvenýry.

Ty se teda povedly náramně. Já sice totiž cestuju hodně, ale málokdy mám v zavazadlech kapacitu na přivezení čehokoliv pro lidi kolem sebe. Takže nám auto ztěžklo brusinkovými… no, brusinkovým vším. Protože Skandinávie.

Na oběd jsme si zašly ve food courtu a ochutnávání lokální kuchyně proběhlo v, ehm, asijské veganské restauraci. Což bylo poprvé, kdy mi ve Švédsku po jídle nebylo zle, protože hotovky, které jsme s sebou nakoupily, byly sice vynikající a surovinově kvalitní a to všechno, ale moje střeva se s nimi těžce nekamarádila.

Nejdůležitější fotka výletu: jídlo v restauraci. Protože to se na cestách dělá, že se fotí jídlo, žejo?

Střecha obchoďáku byla moc pěkně přetvořená do odpočinkové zóny

A byl z ní pěkný výhled na Øresundský most, na který jsme vzápětí zamířily

Na mostě ze Švédska do Dánska. Fotka je samozřejmě generovaná AI, protože já za volantem nefotím, ne ne.

Øresundský most do Dánska byl pořád stejně majestátný. Což bylo to jediné, co zůstalo od minulého průjezdu stejné – protože Dánsko za těch deset dní zezlátlo a místo svěží zeleně byla pole náhle dozrálá a připravená na sklizeň.

Do přístavu v Gedseru, odkud nám jel trajekt, jsme dorazily s rezervou, a tak jsme zastavily u maličké benzínky, v místní sámošce dokoupily ty brusinkové produkty, které nám ještě chyběly, (mám moc velký auto, tím je to,) a já se ve zbylé půlhodince vyrazila projít.

Zatímco německý Rostock je nevábné veliké průmyslové město, dánský Gedser je půvabná malá cihlová vesnička, kde se mi moc líbilo. Prošla jsem si park, les, došla na pláž a sebrala si pár kamínků a kolem kostelíka jsem se vrátila akorát včas, abychom vyrazily autem do fronty na trajekt.

V Gedseru

I na moře jsem si sáhla

I v Dánsku uměli pěkné kostely

U závory mi uletěl lístek. Autem jsem zajela do řady 4, což jsem si naštěstí stihla přečíst na displeji, a chvíli jsem váhala, jestli se vrhnout mezi auta, ale minule potřeba nebyl – a tentokrát naštěstí taky ne.

Auta tentokrát byla mnohem více nahňácaná na sebe. Když jsem v podpalubí čekala, až si maminka z vedlejšího auta odchytí batole, které běhalo v mém pruhu, tak na mě zřízenec netrpělivě gestikuloval, ať ho přejedu a docvaknu auto před sebou, aby někdo za mnou už nechtěl vypnout motor nadobro. (Dobře, přejet dítě po mně asi nechtěl, ale rozhodně s tím taky nic nedělal.)

Na palubě jsme si daly večeři a kafe a zahrály si Kluster a já se byla projít na horní palubě, zatímco si Sargo snažila vsugerovat, že je na pevnině a není důvod, aby se jí dělalo špatně, a dopsala jsem si deníček a najednou bum bác, Německo.

Na trajektu

Flettnerův rotor, kdybyste se chtěli při dnešku vzdělat.
(Fotila a vygooglila Sargo)

I na společenské hry došlo

A na pózování s Německem
(fotila Sargo)

Co musím pochválit, bylo, že se na jakémkoliv parkovišti strašně snadno hledalo naše Mondeo.

 

Cestu po Německu se snažím už od návratu vytěsnit.

Z trajektu jsme se dostaly sice brzo, ale ne dost – na dálnici těsně před námi najela dvě auta se značkami zákazu předjíždění a před nimi dvě auta, která na sobě vezla dobře třicetimetrový segment větrné elektrárny. (To je moje nejlepší dedukce. Měla jsem spoustu času, abych o tom přemýšlela.) Jely jsme hned za tímhle konvojem, a tedy skoro v čele špuntu, a jely jsme tak asi tři hodiny a jely jsme devadesátkou. Jupí.

Byl už pozdní večer, ale jelo se mi docela dobře. Západ slunce byl půvabný. Někdy během něj se probudila Sargo s otázkou, jestli chci za volantem vystřídat, ale já si přišla v pohodě a odmítla jsem. A když jsem po další půlhodině začala usínat, sjely jsme akorát na obchvat Berlína, kde se další hodinu (nekecám) nedalo nikde zastavit. Doteď se divím, že jsme to zvládly bez nehody.

Od Berlína to do Prahy už dořídila Sargo.

A pak jsme byly doma.

Byl to krásný výlet.

Ještě trochu delší segment a už by se to na dálnici nevytočilo v zatáčkách
(fotila Sargo)