Švédsko 2026: Na kole podél norských hranic na sever

28. 6. – 9. 7. 2026
(podniknuto se Sargo)

Mapa míst, kde jsme spaly, je zde.
Pozorovaná zvířata jsou nahraná zde.

Třetí díl cesty: 3. – 5. 7. 2026

Snídaně se v našem hostelu podávala od osmi v kavárně. Paní majitelka předchozí den zjišťovala, jaké máme preference, a tak se tam objevilo rostlinné mléko, veganská Philadelphia a další věci šité na míru mně a Sargo. Achich ach. Nehledě na to, že z nabídky pečiva jsem i já byla ohromená – nebylo toho moc, ale samé úžasné věci – já skončila s dvěma krajíčky tmavého semínkového chleba, který byl prostě vynikající.

Ráno jsme se rozprchli všichni ve stejný čas, ale každý jiným směrem.

(Za zmínku stojí, že jsme se se Sargo konečně někde zvládly domluvit, abychom vyhodily odpadky, které jsme v autě už několik dní vozily v autě. Směsné popelnice totiž bývají schované za domy.)

Kavárna, ve které jsme snídali
(foto převzato z Bookingu)

Popojely jsme zpátky do Färgelandy, kde jsme předchozího dne na parkovišti Coopu bookovaly tohle ubytování, a tam jsem si na stejném místě sundala z auta kolo a vyrazila na sever.

Celá ta trasa měřila dvě stě kilometrů a první den jsem z ní chtěla ukousnout padesát. Poté tam bylo podle mapy až příliš příhodné místo na spaní.

Ještě pořád jsem byla ohromená, jak moje kolo po silnici úžasně sviští. Člověk si na něj sedne, odrazí se a vžum, je o padesát metrů dál! Kupovala jsem ho před rokem, ale moc jsem toho na něm zatím nenajezdila, a tak se mi pořád ještě neokoukalo.

Krajina kolem byla úžasná. Pořád ještě dost obydlená, ale nad loukami a políčky začaly převládat lesy a skalky a silnice byla sice hladká, ale různobarevná od záplat, a nade mnou visely majestátní černé mraky občas prosvětlované sluncem.

Záplatovaná silnice a záplatovaná obloha

A ještě

Ten den nemělo pršet. Ne ne.

Pršelo. Krátce, ale hodně. Stála jsem s kolem pod břízou, pozorovala dvě stě metrů vzdálenou stodolu a zvažovala, jak moc mizerný nápad by bylo tam přejet. Ale ačkoliv bříza není dokonalý deštník, pořád je lepší mít břízu než nemít břízu, a tak jsem pod ní strávila zajímavé chvíle. Celé to schovávání nakonec přišlo vniveč, protože mě později pěkně ošplíchlo kolemjedoucí auto, ale kdo to měl vědět.

Řidiči byli jinak skvělí – ohleduplní a klidní. Řidič popelářského auta, se kterým jsme se předjeli asi pětkrát, mi začal i mávat.

Kostely byly každý jiný, ale všechny moc pěkné

Před jediným městem, kterým jsem měla projíždět, jsem v protisměru potkala svoje Mondeo. Mondeo zajelo na parkoviště, tak jsem taky zajela na parkoviště… a pak se ukázalo, že si mě Sargo vůbec nevšimla a jen si chtěla vygooglit další zajímavé cíle v okolí.

Využila jsem toho náhodného setkání a dala si tortillu s paštikou, Birell a jablko, protože jsem navzdory sušenkám v brašnám padala hlady. (Nemám ráda sušenky, ale stejně jsem už jednu snědla! Taky nemám ráda tortilly. Ještě jsem nepřišla na to, co bych měla na výletech jíst, abych se do toho byla ochotná pustit i jinak než úplně vyhladovělá.)

Já pak pokračovala dál na sever, zatímco Sargo si zajela ještě do města.

Ach, silničky

A jezera, na březích porostlá dutohlávkou sobí, ach ach

Cílem bylo místo na spaní u vodopádu. Podle fotek byl vodopád jen takový schod v lese, ale tentokrát fotky lhaly.

Kolo jsem zamkla asi v polovině uzoučké a ne moc sjízdné pěšinky a dál šla pěšky a byla jsem moc ráda, že jsem tam vyrazila. Sice jsem se chvíli bála, že se v cyklistických tretrách na skále zabiju, (to je taková vlastnost vodopádů, že jsou ve svislé stěně,) ale celá ta kaskáda byla nádherná a navíc tam tekla tmavá rašelinná voda, a byl to první rašelinný vodopád, který jsem kdy viděla. A tekl vzdušným mechovým lesem – pohádka.

Vodopád byl nefotitelný, protože byl moc veliký a přitom blízko, a tak mi musíte věřit, že byl skvělý, i když nejlepší fotka vypadá jenom takhle

Bylo teprve půl čtvrté, a tak jsem si myslela, že bych ještě ukrojila kus cesty, ale nejenže bylo hned vedle odbočky na vodopád hezké parkoviště, ale když jsem popošla do lesa naproti směrem k menšímu jezeru, tak tam bylo po padesáti metrech moc hezké tábořiště. A jestli mě Orust v něčem vychoval, bylo to nepohrdat dobrými místy na spaní.

Sargo přijela za chviličku, a tak jsem si postavila stan a šla prozkoumat, kudy bych se mohla dostat do blízkého jezera. Nebylo to přímočaré, protože jezero nemělo pevné břehy, a když jsem se na slibném místě pokusila k vodě přeskákat po drnech, zůstala jsem uvězněná uprostřed bažiny.

Koupací tůň

Nakonec se jako nejlepší místo ukázal potok, který tekl do vodopádu – spojoval menší jezero, u kterého jsem měla stan, s obrovským jezerem, do něhož padal vodopád a podél něhož jsem na kole jela posledních několik kilometrů a ještě dlouhá doba mě podél břehu čekala další den. Takže jsem si nezaplavala, ale na opláchnutí bylo to místo skvělé.

Protože jsem byla ještě nacpaná tortillou, daly jsme si k večeři jen krém z červené čočky. Během toho přijel na parkoviště německý karavan, nicméně když chlapík viděl, že už tam jsme my, chvíli hledal v telefonu a pak zase odjel. Parkoviště bylo veliké, ale touhu po samotě jsme očividně sdíleli všichni.

V křesílku vedle stanu bylo moc pěkně, ale protože chvílemi pořád poprchávalo a protože tam všude bylo docela dost mravenců, zalezla jsem záhy do stanu – a místo psaní deníčku jsem usnula.

Tábořiště. Poprchávalo, a tak došlo i na pláštěnku pro kolo.

Ještěže tak, protože jsem se probudila ve tři ráno a nemohla znovu usnout. Už bylo světlo a co hůř, během spaní mi vypadl z jednoho ucha špunt a já ho nebyla schopná najít, a toaleťák nefunguje tak moc dobře.

Ten den jsem na kole vyrazila hned po snídani z místa, kde jsme spaly.

Popojela jsem jen osmnáct kilometrů k národnímu parku Trestickplans, ale i ta cesta byla krásná. Už jsme se definitivně dostaly z obydleného, zemědělsky přehledného Švédska do divoké krajiny, kde převládala jezera a lesy.

Švédské silnice mi v Česku chybí

Byla jsem tam brzy, a tak jsem málem do parku odešla v tretrách, protože se mi nechtělo čekat na auto, se kterým Sargo jela ještě na benzínku. Naštěstí mi napsala, že už je na místě – jen na jiném parkovišti – ve chvíli, kdy jsem odcházela, a dobře že tak. Trasa, kterou jsem parkem nakonec šla, byla dlouhá a náročná a v cyklotretrách a vycpaných kraťasech by to bylo hodně nepohodlné.

Park byl naprosto úchvatný.

Hrozně jsem záviděla těm lidem s velkými batohy, které jsem tam potkávala, protože ano, mohlo se tam spát. A navíc jedna z cest vedla až do Norska, kudy mohli pokračovat dál.

Já si obešla desetikilometrový okruh, který mi dal docela zabrat a na konci už jsem cítila, že má moje mnohokrát operované koleno dost, ale milovala jsem každý metr.

Procházela jsem kolem několika jezer, a kdyby byla šance se někam schovat, hned bych do nich skočila. Všude rostly borůvky a našla jsem dva křemenáče, což byly první jedlé houby, které jsem ve Švédsku potkala. Chodilo se po měkkých pěšinkách – všechno kolem bylo rašelinné a i zatvrdlá země krásně pružila – a po skalách.

Pěšinky v parku

Jezera mě na koupání lákala neustále, ale vždycky byl někdo v dohledu a já s sebou neměla plavky

V trávě schovaný potok plný leknínů

Víc jezer

A víc pěšinek 🙂

Zpátky u auta jsem se najedla tortill s paštikami (fuj tortilly, fuj paštiky, nemohl už by někdo vymyslet nějaké nekazivé dobré jídlo?), dopila Birell, brusinkový džus a pomerančový džus a vyrazila jsem dál.

(Až při odjezdu jsem pochopila, proč je na několik kilometrů dlouhé hliněné odbočce z hlavní silnice absurdně vyasfaltovaný třicetimetrový úsek. To když jsem po něm svištěla dolů a připadala si jako na skokanském můstku a trochu se bála, že se při přejezdu na hlínu zabiju. Tam by to za deště po hlíně měly problém vyjet i čtyřkolky.)

Krajina byla úchvatná a u jezer byla odpočívadla, kde by se dalo krásně spát. Ale bylo ještě brzy, a tak jsem jela dál.

Zaujal mě dřevozpracující závod, kolem kterého jsem jela. Vůbec mi není jasné, jestli ty celé klády s různým stupněm černosti byly opalované, nebo polévané dehtem, ale kvůli čemu jsem doopravdy musela zastavit, byla obří budova plná jemných pilin.

Švédské silnice, achich ach

Není divu, že to po nich jezdilo samo, vždyť se na to podívejte!

Ta budova byla veliká. A že jsem při pohledu na všechny ty piliny myslela na křesadlo, je vina našich zálesáckých akcí pro táborové děti!

K trajektu, který mě převážel přes veliké jezero, jsem dojela jako úplně první – do odjezdu přijela ještě tři auta. Z jízdních řádů jsem vyrozuměla, že poslední spoj jede v jedenáct večer, takže jsem se nemusela bát, že by Sargo s autem zůstala uvězněná na jiném břehu než já, a ze švédské cedule (naštěstí s piktogramem kola) jsem zjistila, že chodci a cyklisti z bezpečnostních důvodů nastupují i vystupují poslední. Což mi trochu vrtalo hlavou, protože auta měla jasně dané pokyny semafory, ale u cyklistů jsem netušila.

Čekání na trajekt

Google translátor schopný překládat vyfocené texty vyvážit zlatem

Přívoz. Měla jsem tendenci tomu celou dobu říkat trajekt, ale ta ocelová lana byla dost jednoznačná.

Rozhodně to ale byl velký zážitek, jet na něm s kolem

Na další trase už bylo okolí zase trochu obydlené. Kolem třicátého kilometru jsem tak odbočila z trasy a vyrazila prozkoumat kilometr vzdálené jezero, jestli by se u něj nedalo spát, protože jsem byla po celém dni pěkně zpocená a opravdu jsem si chtěla zaplavat.

Místo nebylo kdovíjak nádherné, ale od nejbližšího domu bylo leteckou čarou vzdálené 156 metrů (přeměřovala jsem to třikrát) (protože se stanovat nesmí blíže než 150 metrů k nejbližšímu obydlí) a vedla od něj stezička na pláž s loďkami.

Sargo přijela za chviličku.

Dno do jezera se svažovalo pozvolně – těžko říct, jestli bychom někde dokázaly nedosáhnout na dno – a rašelina se pod nohama propadala, ale stejně to bylo báječný, protože se tam dalo plavat.

Stan jsem od silnice zakryla autem.

Večer kolem řádili ovádi, a tak jsem jen rychle uvařila večeři, než jsem zalezla do stanu. A místo abych dělala něco užitečného, jsem vzápětí usnula.

Večerní koupání

Tábořiště bylo všelijaké, ale spala jsem na něm jako dudek

Ráno jsem se probudila v šest nádherně vyspalá.

Protože jsem nechala na noc jednu strana tropika otevřenou, nachytaly se mi mezi stanem a tropikem ony slavné midges, kterými nás všichni strašili a které jsme dosud nepotkali. Stanovou síťkou naštěstí neprolezly, takže mě to nijak netrápilo.

Deníček jsem si napsala ráno, zatímco Sargo vařila snídani. To je život.

Když jsem Sargo sdílela trasu pro ten den, kasala jsem se, že nejspíš budu chtít jet dál než k tomu nádhernému místu po pětapadesáti kilometrech. He he he.

Všechno mi hrálo do karet: nádherně hladký asfalt…

…i skvělé výhledy na nekonečná jezera cestou.

Jasně, koupila jsem si před odjezdem nové sedlo, a tak mě zadek bolel jen tak snesitelně. Jenže jsem si zapomněla koupit lepší svaly. Ty nohy prostě nejely.

Jakože – myslím si, že by to bylo v pohodě, kdyby neustále nefoukal silný vítr. Když jsem to konečně rozjela z kopce, tak mě byl schopný i zastavit. Když jsem jela do kopce, tak byl tak silný, že jsem ho mohla vzteky pokousat. A rovinky kvůli němu byly nekonečné.

Předchozí den jsem si pochvalovala, že mi vyhovují švédské dlouhatánské výšlapy a dlouhatánské sjezdy, ale tenhle den to bylo k vzteku.

Kopce dolů, kopce nahoru

A můj oblíbený záplatovaný asfalt

Krajina byla ten den o něco zabydlenější, ale pořád moc pěkná. Podél cesty kvetly lupiny a náprstníky, úvozy byly rudé zralými jahodami a tisíc a jedno jezero se kolem mě míhaly i tenhle den.

Jenže já nemohla. Takže tuhle jsem si zastavila, abych si přizvedla sedlo, tam jsem si zastavila na jahody, támhle jsem si zastavila pod habrem, abych nezmokla, a samozřejmě jsem nemohla minout krásné stolečky na břehu obrovského jezera bez toho, abych si tam přečetla aspoň tři kapitoly z knížky, a když jsem viděla u malebné říčky partu důchodkyň na kolech, které se na mě smály a mávaly mi, tak jsem zastavila hned na další odbočce a na břehu si tam přečetla kapitol dalších pět.

Vesničky cestou

Pauzička I.

Pauzička II.

Pak mi napsala Sargo, že u tohomola je nádherně. Vzhledem k tomu, že jsme si posílaly hodně odkazů na Mapy.com a že ty odkazy mají vždycky na střídačku souhlásky a samohlásky a jsou zhruba takhle dlouhé, (takže to bývá něco jako www.mapy.com/tohomolo,) tak jsem projela vyhledávání v konverzaci, abych zjistila, kde zrovna asi je. No ano, byla u toho mola, kde jsme měly v plánu spát.

Bylo to ještě deset kilometrů daleko, a tak jsem sbalila čtení a vydala se na cestu.

Bolelo to.

Naštěstí vedl úsek podél dálnice po štěrkové cestě a chvíli dokonce po lesních pěšinách, kde zase zabíraly jiné svaly, a tak jsem si trochu odpočinula.

Příjemná štěrková cesta, která vedla podél dálnice

Místo na spaní bylo nádherné. Ještěže byla neděle, jinak bychom na něm určitě nebyly samy.

Všechno to pak muselo jít popořadě.

Než vychladnu – do vody. Vítr totiž foukal pořád a byl studený, bylo pod mrakem a já byla vyřízená, takže bych později do jezera už nevlezla, jenže kdybych se neumyla, tak bych v noci zimou nespala. Byla to trochu komedie, protože byla voda zpočátku abnormálně studená, (tedy ve srovnání s tím, jak abnormálně teplá tu normálně byla,) ale nakonec jsem si zvykla a doplavala jsem se podívat i k leknínům, kterých jsem se ve zdejších jezerech nemohla nabažit.

Jsem na místě

Tábořiště bylo mimořádně malebné

Po usušení jsem se vydala předělat auto do spacího režimu. Přeparkovala jsem ho tak, aby Sargo z otevřených dveří viděla na jezero, vyházela věci z levých dvou třetin auta, shodila sedačku, nainstalovala na spací místo piknikovou deku, na kterou přišla ještě normální deka, poprvé jsem i přivázala moskytiéru k držátkům nad předními sedadly a za divné kovové věci v té části ohybu kufru, které jsou zavřené přikryté, přeházela vyndané věci na volná místa a pak ještě vyfotila Sargo, jak jí to pod moskytiérou sluší.

Během toho jsem uzobávala minipárečky, které Sargo během dne koupila, ale stejně jsem se hned pustila do vaření večeře. Výběr jídel se úžil, a protože nejsem fanoušek kuřete ani krůty, kterých začínala být znatelná převaha, sáhla jsem po boloňské směsi a pšeničných těstovinách. (Špagety jsem s sebou opravdu nekupovala, byly to vrtulky.) Mňam. Smutná část večeře byl až ten moment, kdy jsem si rozkopla svůj hrnek čaje.

Moje pracovna…

…a Sargo ložnice

Část omáčky jsem připálila, (naštěstí jezero na odmáčení a mytí nádobí bylo po ruce,) když jsem ji nechala ohřívat a šla si stavět stan. To nebylo jen tak, protože jsem musela přijít na postup, jak zajistit, aby mi do jezera neodletěla spodní plachta, než na ni postavím stan, a aby mi neodletěl stan se spodní plachtou, než je něčím zatížím. Do tamní půdy by nešly zabodnout ani kovové kolíky, natož moje vyřezávané dřevěné.

Jenže pak už to bylo krásný. Vzala jsem si křesílko vedle stanu a s výhledem na jezero, tedy asi pět kroků od břehu, jsem si psala deník, probírala fotky a četla. A protože mi byla zima a měla jsem na sobě dvě vrstvy (a tlusté ponožky), tak se mi ten večer skrze oblečení neprokousali komáři ani ovádi.

Slunce zapadalo nad jezerem.

Slunce mizí za obzorem…

…a tábořiště zlátne nočním světlem. Je čas jít spát.

 

 

předchozí     –    následující