Vandr k Maruščiným čtyřicetinám

Tenhle způsob slavení narozenin se mi zdá mimořádně zdařilým: Maruška ku příležitosti svých čtyřicetin sezvala kamarádky na víkendový vandr. A tak jsme nakoupily dárečky, upekly dort a vyrazily.

Dort byl můj nápad, což je asi zjevný, protože brát dort na vandr je strašná pitomost. Ale já měla už delší dobu uložený recept na bezmléčný (já) a bezlepkový (Helča) dort a strašnou touhu něco upéct, a tak jsem se rozhodla, že to musí jít. Recept stál za prd, ale i s mojí improvizací náhodného dosypávání surovin do potřebné konzistence vznikl obstojný výsledek, a celý dort se i s promazáním šlehačkou a máslovým krémem s jahodami příhodně vešel zpátky do formy, a tak mohl první den absolvovat v batohu. Vážil 1,7 kg, takže jsem ho večer předávala oslavenkyni moc ráda.

Hehe

Vyrazily jsme v pátek po práci na Křivoklátsko. Do Pustovět jsme dojely jen chvilku předtím, než padla tma, a tak jsme jenom vylezly na nejbližší kopec a u křižovatky velkých cest jsme se zabydlely. Zatímco já s Helčou odborně stavěla plachtu, (a že v těch plachtách a provazech nejsme uvězněné doteď, není moje zásluha,) holky stihly postavit ohniště a připravit dřevo. Oheň jsem slavnostně zapálila křesadlem pomocí bordelu ze sušičky, který mi dodávají moji kolegové.

Pak nastaly hody. Měly jsme buřty, sýry, rajčata a papriky, slaninu, topinky a samozřejmě dort. A protože už strašně dlouho nejsem schopná doplňovat svoji kuchařku, odložím si aspoň sem recept na kakaovou glazuru:

120 g krupicového cukru
80 g tuhé části kokosového mléka z konzervy (plus pár kapek i tekutiny)
40 g kakaa
40 g studené vody
6 g plátkové želatiny (cca 4 plátky)
Namočíme do studené vody plátkovou želatinu ( 4 plátky). V kastrůlku svaříme vodu a cukr. Cca 3 minuty povaříme, odstavíme, přidáme kakao a pořádně promícháme. V jiné misce ohřejeme tuhou část kokosového mléka z plechovky a v tomto tak akorát horkém mléce rozpustíme vymačkanou želatinu. Jakmile je želatina rozpuštěná, ihned nalijeme do kakaové hmoty. Celé promícháme. Čekáme, až bude mít hmota idealní hustotu (teplota hmoty cca 20 – 25 stupňů) a nalijeme na dort. S hmotou se krásně pracuje. Dort pak vložíme do ledničky.
(převzato odtud, ale pozor, zbytek receptu mi moc nefungoval: https://www.proalergiky.cz/recepty/kakaovy-dort)

Večer nám přišli popřát dobrou noc jeleni sika, kteří neštěkají, nýbrž pískají.

Večer u ohně – začalo se tradičními buřty…

…ale pokračování už tak tradiční nebylo.

Že to byli oni, nám řekl po ránu pán, který projížděl kolem našeho tábořiště autem, zrovna když jsme snídaly. Sjel do údolí a tam je viděl. Ještě chvíli si s námi povídal, než se rozloučil a odjel.

Celé dopoledne přikrývala svět mlha, kterou prosvítalo jen barevné listí. Byl to kouzelný podzim.

Kalné ráno

Maruška s sebou vzala vařič, takže jsme na ranní čaj a kávu nemusely znovu rozdělávat oheň. Což bylo dobře, protože už jsme zaprvé neměly dřevo a zadruhé bychom neměly dost vody na uhašení.

Po snídani došlo ještě na rozbalování dárků

Maruška naplánovala dlouhý výšlap, který se na mnoha místech protínal a prolínal s trasou Rakovnické šedesátky, kterou jsem mnohokrát běžela nebo jela na kole, a tak mě vždycky potěšilo, když jsem nějaké místo poznala.

Pauzu na svačinu jsme si udělaly na obrovské kládě, která ohraničovala kraj louky, na které zrovna řádil sekací traktor a traktor shrabávající trávu do úhledných linií. Možná jsme maličko překážely, ale první traktorista se na nás usmál a mávnul, a když přišel druhý chlapík, zvědavě se ptal, odkud jdeme. Nikdo mi nevymluví, že putovat v čistě holčičí skupině nemá své výhody.

Podzimní bílá mlha

Holky se k podzimu skvěle sladily

Pauza na svačinu

Dokonale rostlá houba na pařezu

Těch různých pauziček jsme měly víc

Taky jsme potkaly ornamentální skříň, ve které byla kasička a výběr medů, marmelád a dalších dobrot. Maruška neodolala a navzdory sklu si něco pořídila. Já byla moc ráda, o kolik lehčí můj batoh ten den byl, a tak jsem nad zbytečnou zátěží ohrnovala nos, což mi vydrželo jen do chvíle, kdy jsme přišly ke knihobudce v Hřebečníkách. Byla zřízená ve zděné autobusové zastávce a s Helčou jsme tam strávily dobře čtvrt hodiny. Já si odnesla Činga, hrdého orla Tádžikistánu, protože přesně tam bych příští rok ráda jela, a Helča jednu knížku od Štorcha a jednu od Ransoma.

(Helča navíc kromě dvou knížek taky nesla plné kapsy ořechů, protože jsme ořešáky potkávaly na každém rohu. Já navíc zplanařila pár jablek, ale ta byla dost červivá.)

Cestou do Hřebečníků se mi moc líbil rovnoramenně trojúhelníkovitý kopec se stromem na vrcholu

A taky kraví stádo s dramatickou oblohou na pozadí

Co dodat… já jen byla moc ráda, že mě v tom Helča nenechala samotnou.

Holky si naštěstí na tu dobu našly lavičku

Jenže on si každý cestou našel to svoje. U téhle skříně s marmeládami jsme stály taky pořádně dlouho, hehe

Ve Skryjích jsme si na chvilku sedly na zahrádku restaurace na horkou polívku a taky abychom ospravedlnily dopouštění všech prázdných lahví na vodu. Johanka odtud šla na autobus domů, zatímco my pokračovaly ke Skryjským jezírkům, kde jsme se chtěly utábořit. (Nutno dodat, že jsem se hodně rozmýšlela, jestli na ten autobus nepůjdu taky, protože jsem cítila, jak moje imunita prohrává boj s nastydnutím, a vážně jsem se chtěla vrátit zdravá. Jenže jsem s holkama chtěla zůstat i druhou noc, a noc doma v peřinách už by to stejně asi nespravila.)

Ze Skryjí jsme to vzaly ještě drobnou oklikou, protože jsem hrozně chtěla vidět místo, kam jsme jezdily na tábor s turisťákem, a Helča věděla, kde to bylo. (Ačkoliv je o tři roky mladší než já, její vzpomínky z dětství jsou oproti mým neuvěřitelně ucelené a podrobné.) V ubytovně se ale zrovna konala posvatební párty, a tak jsme jen prošly kolem.

Zdržely jsme se už jen u výběhu s kozami a s komodou s myší, (dost nás lákalo ty šuplíky pozotvírat a najít ji, ale co kdyby se zlobila,) kde byla další skříň s dobrotami, ale tentokrát si nikdo nic nekoupil.

Za Skryjemi

Zkoumáme václavky rostoucí na cestě

U Skryjských jezírek jsme byly se tmou a těsně před deštěm, a tak jsme zabydlely první rovné místo, a to navzdory tomu, že bylo hned u cesty. Když kolem procházeli lidi, holky se ještě radily, jestli se nepřesunout na skrytější místo, které objevily při sbírání dřeva na oheň, ale nakonec jsme zůstaly, kde jsme byly. Ono se to nakonec ale sešlo dobře, protože jsme byly v přírodní rezervaci, ale plachta nám ještě přišla docela v pořádku, ale oheň už by asi byl trošku přes čáru, ale protože se docela rozpršelo, nakonec nachystané dřevo zůstalo netknuté a hodokvas připravila Helča na vařiči. Měly jsme buřty na slanině a černém pivu a svařené víno a k tomu nám Maruška zapálila jednu vonnou svíčku, kterou dostala, a přečetla zamyšlení z nové knížky.

V noci bylo opět takové teplo, že jsem se probudila vedrem a musela se odsvlékat.

Ten večer jsem se naučila, že se svařák začíná karamelem a teprve poté se v něm svařuje víno

Naopak k buřtům nebylo co dodat. Ke slovu přišla i cibule, kterou jsem s sebou táhla kvůli těm kvantům hříbků, o které jsme měly cestou zakopávat.

Večerní kázání. Zcela zjevně nejsem zamýšlecí typ.

Spaní

Další ráno už jsem holky jen doprovodila přímo k jezírkům, kde jsme si udělaly společnou fotku, a pak jsem se otočila na zpáteční cestu. Holky čekalo zase přes dvacet kilometrů, ale mně už nebylo moc dobře, dost mě bolelo koleno a potřebovala jsem být brzy doma, a tak jsem se vrátila do Skryjí a počkala si na autobus. Čekání jsem strávila focením ptáků ve vesnici a prohlížením další knihobudky. Odnesla jsem si Ducha Llana Estacada a dorovnala tak Helčin počet knížek? Kdo ví, já to samozřejmě nikomu neřeknu.

Cesta údolím Skryjských jezírek

Vodou, nevodou

Dobře dojděte!

V autobuse do Berouna kromě mě jeli ještě další dva kluci s batohy, kteří spali na Týřově, a ti se mnou rozpřádali debaty o vandrování a byli tím hrozně zaujatí.

A to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.