Švédsko 2026: Autem a na kole

28. 6. – 9. 7. 2026
(podniknuto se Sargo)

Mapa míst, kde jsme spaly, je zde.
Pozorovaná zvířata jsou nahraná zde.

První díl cesty: 28. 6. – 30. 6.

 

Do Švédska jsme odjížděly v neděli v pět ráno.

Jízdenku na trajekt jsem koupila o deset dní dřív. Což byl ten čas, kdy se určilo, od kdy a do kdy na cestě vlastně budeme, a kudy pojedeme, a taky že pojedeme.

Totiž, já původně chtěla jet do Polska. Žejo, koleno mi moc nefunguje, a tak že někam pojedu s kolem, ale vlastně s cestováním s kolem nemám žádné zkušenosti a s jízdou na kole poslední dobou taky docela šetřím, a tak ať je to kolem nejen hezké, ale ať je to i blízko, kdyby něco.

Nějaké takové myšlenky jsem rozvíjela před Sargo.

„Pojeď do Skandinávie, to je taky na severu. Já pojedu s tebou a budu ti vozit věci autem,“ zasnila se Sargo.

No a tak jsme najednou byly tady.

V národním parku

Což je trochu s podivem, protože já nejsem plánovací typ, ale Sargo mě i v tomhle trumfne.

Takže: deset dní před odjezdem jsem koupila jízdenku na trajekt a oznámila datum naší dovolené Sargo. Ta se mě na něj už sice předtím třikrát ptala a já jí třikrát odpověděla, ale nikdy si to nenapsala ani jedna z nás, a tak jsem měla s volbou volné ruce.

Ani tu jízdenku na trajekt nebylo triviální koupit, protože jsme jely přes přelom měsíce a já nebyla schopná navolit datum zpáteční cesty a přišla jsem si hrozně neschopně, než se ukázalo, že Scandlines nemá optimalizované stránky pro Firefox.

Šest dní před odletem jsem letos poprvé vytáhla kolo a dvakrát se svezla do práce, a jednou jsem se zastavila ve velké cykloprodejně v Radotíně, protože sedlo na kole bylo hrozné a deset dní bych na něm nevydržela, a protože moje cyklistické tretry byly hrozné a deset dní bych v nich nevydržela, a taky protože mi helma neseděla úplně skvěle. A protože nejsem plánovací typ, tak jsem tam přijela na kole bez batohu a pak jsem koukala na tu hromadu věcí a říkala: „To jsem zvědavá, jak to odvezu.“ A prodavač se smál a všechno mi vyndal z krabic a já to pak cpala do jediné cyklobrašny a zbytek na ni připínala zvenku.

Co ve Švédsku opravdu uměli, byli motýli
(perleťovec prostřední)

Tři dny před odjezdem jsem šla s kolegy patnáctikilometrový výšlap po Máchově kraji. Bylo šestatřicet stupňů ve stínu, bylo to kopcovaté, a protože jsem trasu plánovala já, ačkoliv nejsem plánovací typ, tak jsme v jednu chvíli skončili uprostřed louky porostlé obřími kopřivami a šli přes ni napříč. A pak mě až do odjezdu bolelo koleno a nedrželo mi v kloubu tak, jak by mělo.

Dva dny před odjezdem jsem zjistila, že můj původní plán vézt kolo i s věcmi v kufru asi není úplně realizovatelný, protože Sargo chtěla na zadních sedačkách cestou pospávat a taky protože jsme měly strašně moc krámů. A tak jsem objednala na Alze nosič na střechu a den před odjezdem jsem ho vyzvedla.

Původně jsem si myslela, že ho zkusím smontovat už cestou domů, až půjdu kolem auta, ale venku bylo sedmatřicet, auto bylo na sluníčku a autor návodu by si měl dojít na školení do Ikey. Vůbec jsem nechápala, co se po mně chce, ani když jsem všechno donesla domů, a dokonce ani po lahvi studené vody a ledové sprše. Neznala jsem typ svých příčníků, protože jsem je od někoho dostala, a tak jsem nevěděla, jestli mám v návodu následovat body 4-7, nebo 8-10, a byly tam rozložené i součástky, které mohly být smontované z výroby, a nebyly tam popsané klíčové kroky. Videonávody na Youtube nebyly o nic lepší: zjevně spousta lidí potřebuje vědět, jak uchytit kolo do nosiče, (intuitivně!,) ale nikdo nezpracoval návod uchycení nosiče na příčníky.

Takže jsem chaoticky přihazovala věci na hromady vybavení s sebou a do toho v předsíni neustále překračovala nosič kola v různých fázích smontování.

Když se mi ho konečně povedlo nějak složit dohromady, bylo jedenáct večer, vstávat jsem měla ve čtyři ráno a já se ho rozhodla nechat složený a dávat ho na auto vcelku, takže jsem ráno málem šla po schodech, protože se nevešel do výtahu.

O tom, jak mi protekl pytel s odpadem a celý byt tak v době odjezdu odporně lepil, už se ani nebudu rozepisovat.

K Sargo jsem dorazila s dvacetiminutovým zpožděním a s narvaným autem.

Sargo měla taky spoustu věcí.

Nechápu, že jsme opravdu odjely.

„Na Plzeň, Vávro,“ mávla Sargo blahovolně rukou a já vyrazila na Ústí.

To bych vám chtěla doporučit: jestli potřebujete projet celé Německo na tempomat bez toho, aby vám překážela jiná auta, vyražte v neděli v pět ráno. Bylo to úžasný.

Ve frontě na trajekt

Krátkou pauzičku jsem si udělala každou hodinu a na dvě hodiny mě za volantem vystřídala Sargo a pak jsme dojely do Rostocku hodinu a půl před odjezdem trajektu, takže jsme si stihly dát i jídlo a kafe. (Teda Sargo jídlo a já kafe – bylo to tam vyjedené až hrůza). A co víc, nalodění na trajekt proběhlo v naprostém klidu – u přístroje u vjezdu jsem naskenovala čárový kód z mailu a za to se mi zvedla závora a napsalo mi to, že se mám zařadit do lajny 7, a tam jsme počkaly až na začátek naloďování. Byly jsme ve třetím poschodí ze sedmi a parkovaly jsme šikovně hned u schodů, a na palubě jsme obsadily moc hezký stoleček. (Hned vedle Starbucks kavárny.)

Delfíny jsme sice neviděly, ale jinak to bylo prima.

Na trajektu

Výhled přes okýnka. Lodě umí být veliké.

Brázdíme Balt

V Gedseru v Dánsku se nedalo moc váhat, a tak jsem hrdě vyrazila za ostatními auty, ačkoliv byl můj mobil z cesty tak zblbý, že nenačítal data. Cesta naštěstí byla dost přímočará po celou dobu, co jsem ho restartovala.

Německo se mi při průjezdu moc líbilo, hlavně všechny ty borové lesy. Dánsko už taková sláva nebyla. Obydlená zelená placka, ze které ční větrné elektrárny. Jenže pak jsem vjela na první most a místo na silnici jsem zírala všude kolem sebe, protože ten výhled byl fantastický.

(Chtěla jsem ho ukázat Sargo, ale spala tak tvrdě, že se nevzbudila ani během následné pauzy, když jsem ji nechala v autě na sluníčku a odběhla si odskočit.)

Taky se mi tam moc líbily zvlněné kopečky poseté mladým obilím, které vypadaly tak kompaktně a malebně, že bych si je strčila do kapsy a doma vystavila v knihovně. Myslela jsem si, že když to Sargo prospala, tak jí je ukážu cestou domů, jenže to byla všechna pole už posečená.

Sargo chtěla probudit na přejezd Øresundského mostu, a musela jsem s ní zatřást dokonce dvakrát, abych to dokázala. Ale ten výhled za to stál.

A pak už jsme byly ve Švédsku v Malmö.

Týjo, my tam fakt dojely!

Původně jsem si myslela, že zamíříme rovnou na sever do oblasti Orust, kam jsem moc chtěla, ale to bylo pro ten den už moc daleko, a tak jsme zamířily jen asi sedmdesát kilometrů daleko do národního parku Söderåsens.

Waze nás zavedl na veliké, ale asfaltové a plné parkoviště, a tak jsme park objely, že se podíváme po jiných parkovištích, vhodnějších k přespání. A když jsem si našla, že smím vjíždět i na lesní cesty, pokud na nich není cedule se zákazem, dorazily jsme na to nejkrásnější možné nocoviště pro první noc. Štěrkové, ze tří stran obklopené lesem a ze čtvrté hraničící se slatinami, se záchody, vyhlídkovou věží, stolečky a ohništěm, které nás definitivně utvrdilo v tom, že jsme mimo zónu národního parku a opravdu tam můžeme legálně nocovat.

Stezky ve slatích

Na vyhlídkovou věž

Uvařily jsme si čaj a ohřály polévku a pak jsme vyzkoušely spací setup.

U mě to bylo jednoduché, já si postavila stan (a zjistila, že jsem si letos už potřetí zapomněla doma stanové kolíky).

Zato Sargo byla prvním člověkem, který se chystal přespat v Mondeu. Že se mu dají sedačky zarovnat do roviny a pohodlně v něm spát, mi říkali, už když jsem ho kupovala, ale já tak ráda stanuju! Ale byla jsem na to hrozně zvědavá. (Že jdou sedačky opravdu zarovnat do roviny, jsem zkoušela dva dny před odjezdem, když jsem se učila, jak na to.) No a bylo to luxusní. Věci jsme přeskládaly tak, aby se dala sklopit zadní dvojsedačka, Sargo si nafoukla tlustou matraci, ustlala prostěradlo, rozložila peřinu a pošltář… hele, já asi začnu jezdit na roadtripy, tohle je dost boží.

Slatě byly ve večerním světle nádherné.

V devět přijelo jiné auto, ale v půl desáté zase odjelo.

Slunce zapadlo chvíli před desátou.

Komárů bylo méně než v Česku.

Přes den bylo sice „jen“ třicet stupňů, (v Česku ten den osmatřicet,) ale v noci o moc větší zima nebyla, a tak jsem využila zkušenosti z jižní Ameriky a postavila si jen vnitřek stanu. (Takže jsem nemusela využít kolíky vyřezané ze dřeva.)

Moje spaní

Sargo spaní

Vzhledem k tomu, jak málo jsem předchozí noci v tropickém Česku spala, jsem noc prospala jako zabitá a probudila se úžasně svěží v sedm ráno. K snídani jsme měly čaj, kávu, houstičky, kaši, klobásky a vajíčka natvrdo. Nějak jsme místo v autě udělat musely.

Chtěla bych napsat, že po ránu měly slatě úplně jiný nádech, ale slunce stálo v devět ráno už hodně vysoko na obloze, skoro jako v osm večer, jen trochu jinde, a tak nemůžu sloužit. Takže: slatě byly pořád stejně krásné. Osamělé borovice, suchopýr, žlutá tráva, spousty motýlů, zrádná hnědá půda a v lese zralé borůvky.

Ve slatích

Prošla jsem si dřevěné lávky až na konec na silnici a tam mě Sargo vyzvedla. Popojely jsme jen kousek k výchozímu místu do tamního národního parku.

Sargo zvolila kratší okruh podél jezera a já delší soutěskou jedním směrem a po horní hraně soutěsky zpátky. A bylo to epický.

Na jezeře byly labutě zpěvné, což mě fascinuje, že jsem schopná říct, (vypadají dost stejně jako naše labutě, ale mají žluté zobáky,) a taky kachny. Soutěskou tekla rašelinná říčka, kolem byla kamenná moře z doby ledové, (byly tam i dvojjazyčné naučné cedule,) zbytky kamenných zídek porostlé mechem, a taky popadané stromy porostlé mechem a vlastně všechno porostlé mechem. A nahoře byly výhledy na celé zalesněné údolí přerušované jen kamennými splazy.

V národním parku Söderåsens

A ještě

Bylo tam všechno: potok, prastarý les, skály…

Když jsem se na jedné vyhlídce naklonila přes zábradlí, vyrušila jsem nějakého dravce, a ten mi nadával dalších pět minut, zatímco kroužil nad údolím. Ozvěna to moc hezky vracela celou tu dobu.

Protože k jedné vyhlídce vedla silnice, zajely jsme tam ještě se Sargo, a zatímco se ona kochala, já uvařila kafe na následnou skoro čtyřhodinovou cestu za volantem.

Vyhlídka na ledovcem utvořené údolí

Jezírko s labutěmi

Ta přinesla několik silných zážitků.

První z nich byl, že bez Sargo nenatankuju. U pumpy se totiž nejdřív přiloží karta, pak se vybere typ paliva a teprve pak se tankuje – jenže moji kartu to odmítlo akceptovat. Nakonec se ukázalo, že to tak není na všech benzínkách, ale stejně jsem byla ráda, že je Sargo se mnou a kryje mi záda.

Druhý zážitek byl průjezd Göteborgu, který je veliký a který jsme chytly akorát v pondělní večerní špičce. Navíc jsem spoustu kruhových objezdů projížděla prostředním pruhem a v Česku je máme řešené trochu jinak, a tak jsem pak ráda zastavila na další benzínce a odměnila se jalapeňos hotdogem a obřím kafem. S jednoporcovým Oatly ovesným mlíčkem, která mají ve Švédsku všude.

Vyhlédla jsem nám na poloostrově Orust podle mapy moc pěkné místo na spaní, ale bohužel jsme hned zkraje zjistily, že z toho nic nebude – cedule o zákazu nocování a sousedských hlídkách začaly už tři kilometry před ním. Stejně jsme tam zajely.

Na moc pěkném parkovišti jsme nechaly auto a pak prošly nejdřív lesem a potom po kamenných plotnách až k moři. Ve vodě byly tři druhy medúz, vonělo to tam solí a rybami, kousek od nás byl přístav pro malé lodě a foukal tak studený vítr, že jsem si oblékla mikinku. Fantazie.

Po pěšince dále k pobřeží. Abych se vyjádřila tak jako pražsky nebo skoro až modřansky: Pobřežní cesta. (Ano, jmenuje se tak zastávka tramvaje, kde často přestupuju. Ne, nestydim se za svůj humor.)

Za oblými skalkami vykukuje moře

Sargo měla fantasticky fotogenickou sukni

Focení medúz. Viděly jsme tři druhy!
(fotila Sargo)

Chtěla jsem zkusit ještě jiné místo kousek odtud, kde mi to nezkazila zákazová cedule, ale závora.

Takže jsem před ní zaparkovala, zaregistrovala se na stránkách Park4night a vybrala jsem jiné místo deset minut daleko, kde inzerovali nejen bezplatné parkoviště, ale i bezplatné záchody a sprchy s horkou vodou.

Bylo tam všechno. Jenže já neměla kam postavit stan.

To jsme zjistily už tenhle den: nocování v autě a nocování ve stanu prostě nejdou ruku v ruce. Já se stanem zalezu kamkoliv do lesa, ale auto na silnici nenechám; a Sargo si zastaví na jakémkoliv parkovišti, ale tam se neutábořím já.

Když už jsme tam byly, tak jsme zaskočily do sprch. Byly naprosto fantastické. Umyté vlasy bleskově usušil prudký vítr od moře.

Že při pauze na sprchování parkujeme na vyhrazených místech, jsem zjistila až zpětně s google translatem pomocí fotografování textu. Upsík.

Sargo cedule o sousedských hlídkách nepohoršovaly ani zdaleka tolik jako mě. Mně to připomíná bonzování v zájmu naší socialistické vlasti.

V apce jsem pak vybrala další místo, a to bylo korunováno úspěchem. Byla to prapodivná soustava parkovišť, která se vinula hlouběji a hlouběji do krajiny, a jak jsme míjely další a další parkoviště, ubývala na nich auta, až na tom posledním – největším – nebyl vůbec nikdo. A tak jsem postavila auto do rohu tak, aby za něj nebylo vidět, a stan jsem si postavila na asfaltu.

Foukalo vážně hodně (11 m/s), a protože jsem neměla kam zabodnout kolíky, (ty jsem si vyřezala předchozí večer – tady jsem jeden zlomila při snaze ho zaboudnout do štěrku za asfaltem,) nejenže jsem stan uvnitř v rozích zatížila spoustou těžkých věcí, ale ještě jsem předsíňky přivázala k balíkům vody a dva klíčové rohy stanu k poklicím u auta. (O jeden z provázků jsem večer zvládla zakopnout třikrát.)

K večeři jsme si uvařily hovězí na hříbkách s rýžovými těstovinami a k tomu kotel čaje.

Šumění větru ukolébávalo ke spánku, a to i navzdory těm poryvům, které cloumaly celým stanem.

Zkoumáme potenciální místa na přespání podle Park4night

Stanování na parkovišti. Za svodidly roste rákosí a o pár kroků dál začíná jezero.

Další ráno jsem se probudila s děsem, že jsem zaspala a že nestihnu vyrazit na kolo, celý den v prčicích… a byly 4:20 ráno. Nejdelší dny ve Skandinávii stojí za to.

Vstávaly jsme až v sedm. K snídani jsem si do kaše nakrájela poslední český banán, protože jsem při plánování jídla opomněla, že nebudu mít na snídani k dispozici čerstvé ovoce. Což přes den vyřešila Sargo, která mi dokoupila další trs banánů a ještě hroznové víno, a to aniž bychom se o tom bavily.

A pak nastal ten okamžik, na který jsem se těšila nejvíc a zároveň jsem z něj měla největší respekt: začala jsem poskakovat kolem svého kola a balit se na výlet. Cyklo po Švédsku.

Když jsem sundala kolo ze střešního nosiče, pobavilo mě zjištění, kolik se o řídítka cestou z Česka rozpláclo much.

Cyklo po Švédsku

A ještě

Já vim, že bych to měla podávat s nadhledem a tvářit se jako největší cyklista ever, tohle je pro mě denní chléb a zívačka a piánko, ježiš o co jde.

Ale já jezdila na kole po Švédsku, a co víc, jezdila jsem po Švédsku na svém novém kole, které jezdí úplně úchvatně rychle a samo!

Smála jsem se od ucha k uchu, když jsem projížděla po krásných silničkách mezi tamními typickými roubenkami malebně zasázenými mezi borovými lesíky a oblými skalkami a občas se mi otevřel výhled na moře, přístavy a plachetnice.

Trochu mě rozladilo, když se mi do cesty postavila nepřátelská závora, u které jsme to předchozí den otáčeli s Mondeem – myslela jsem si, že na kole projedu, ale měli tam ceduli, že se mají na vrátnici zacheckovat i pěší, a to jsem nehodlala podstupovat, a tak jsem to objela jinudy.

Dřevěný kostel cestou

Cestou k moři

Plna euforie jsem Sargo v polovině trasy psala, že na místě srazu nebudu za pět hodin, ale už za tři…
…takže je asi jasný, že to dál nemohlo jít snadno.

Totiž: naplánovala jsem si trasu nejen po cyklostezkách, ale i po turistických značkách. A taky po neznačených pěšinách. To byl ale úmysl: ta cesta tam vedla strašně zajímavě skrze jezera a chvílemi i skrze vodu a já umírala touhou zjistit, jak to asi vypadá.

Takže když jsem s kolem v ruce pochodovala už několikátý několikasetmetrový úsek po lese zničeném těžbou lesa a došla do bažin kolem jezer a pak i k tomu úseku, kde měla vést cesta skrze jezero, a jezero tam sice bylo, ale cesta ne, mohla jsem si za to sama.

Teoreticky by se ten kousek dal přebrodit, bylo to sotva pět metrů a voda nevypadala hluboká. Jenže mi přišlo jako dost pitomá smrt utopit se v bahně rybníka, a ještě s krásným novým kolem. A i kdybych to přebrodila, tak o něco dál měla cesta vést znovu skrze jezero, a tam už to byl delší úsek. A lekci plavání s kolem na rameni jsem si chtěla nechat na jindy, přece všechny náboje nevystřílím hned.

Cesta do jezera

Někde v této soustavě jezer měla být pěšinka, ehm

Zpátky lesem

Takže jsem se vrátila z neznačené cesty na značenou cestu a myslela si, že mám vyhráno. Jenže o pár minut později jsem opět bloudila lesem a nakonec se vyloupla na nádherném zeleném pažitu u romanticky umístěného statku, a když jsem jela přes pozemek, tak za mnou v trávníčku zůstávala jasně vyjetá stopa. To jsem se trochu styděla a byla jsem moc ráda, že nikdo z majitelů nebyl doma.

Moc se mi do toho nechtělo, ale aby na mě Sargo nečekala do tmy, (a to už chce ve Švédsku v červnu hodně snahy!) tak jsem musela najet na hodně hlavní silnici a doufat, že mě řidiči neproklejí moc.

Až se mnou někdy pojedete na kolo, nenechávejte mě plánovat cestu, jo?

Jakože nikdy.

Nutno dodat, že tohle už bylo na značené trase. Přelézání stromů s kolem jsem měla jako náhradu za nezrealizované plavání s kolem.

Nakonec jsem dojela kousíček od smluveného místa na parkoviště, odkud jsem se chtěla jít podívat ještě na jeden ostrůvek do moře, a protože jsem přes zátoku viděla zaparkované Mondeo, napsaly jsme si a Sargo přijela za mnou a šla se projít se mnou.

Slíbila jsem jí kilometr a půl a byly to čtyři, ups.

Ale bylo to moc pěkné. Což mě překvapilo, protože to byl můj oblíbený žánr: cesta vedoucí skrze moře na ostrůvek. Jenže tady ta pěšina skutečně mořem vedla!

Ve třicátých a čtyřicátých letech tam totiž chtěli zvětšit plavební kanál – částečně protože starý už kapactině nedostačoval a částečně kvůli recesi a nezaměstnanosti. A tak pomocí „největšího výbuchu druhé světové války“ (potřebovali na to 9,5 tun dynamitu) vyrobili kanál… jenže nedlouho po slavnostním otevření tam příliš silný boční proud převrhl velkou nákladní loď, a tak tam boční rameno přehradili zídkou, a po té právě vedla naše cesta.

Pěšinka na ostrůvek

Moře

Zajímavosti nekončily ani potom: ve Švédsku totiž mají bezplatné trajekty pro auta, cyklisty i pěší, a tak jsme i s autem přejely rovnou dvěma z nich. Byla to kyvadlová doprava a nikdy jsme nečekaly déle než deset minut.

Jenže další vyhlídnuté tábořiště se nepovedlo – bylo na něm moc rušno a moc mravenců. Aspoň jsme si na něm uvařily vepřové na kmíně a kotel čaje a pak jsme se zase sbalily a jely to prozkoumávat dál.

A moc se nám to nepozdávalo, a tak jsme opustily Orust a vrtly se do jezerní oblasti.

Přívoz přes jezero pro auta – zdarma a ve dvacetiminutových intervalech

Místo vybrané jako potenciální tábořiště, odkud jsme nakonec odjely kvůli mravencům a příliš pozorným sousedům

Jediná zastávka nás zavedla na benzínku, kde jsme měly tři úkoly a málem jsme selhaly ve všech z nich. Už poučené, že musíme tankovat na kartu Sargo, jsme přiložily kartu k přístroji, zadaly PIN… a objevil se nápis „limit exceeded“. Protože jsme u stejného stojanu z druhé strany viděly bezradného chlapíka, který nakonec sedl do auta a v protisměru odjel tankovat k jinému stojanu, tak jsem udělala totéž a doufala, že jen došel benzín v cisterně, ale i nová platební mašinka trvala na svém. Nakonec Sargo zvedla limit na kartě na pět tisíc… a najednou to šlo. Takže jsme dotankovaly. Benzínka jako taková neměla přidruženou budovu, takže bylo trochu na hraně, jestli si budeme moci odskočit (a v mém případě také umýt nohy zkrvavené z průchodu vytěženým lesem s kolem na rameni), ale v restauraci vedle to nebyl problém, takže jediné, co jsme nezvládly, bylo vyhodit odpadky. Švédové jsou totiž nejspíš úplně posedlí tříděním odpadu a všechny venkovské popelnice u malebných roubenek jsou rozdělené do pěti částí na kartony a papír, plast, kov, sklo a bioodpad a není v nich prostor na žádnou směs.

Vůbec nevím, jak se stalo, že nás moje souřadnice dovedly na naprosto nesmyslné místo, ale bylo to tak. A tak jsem si na Camp4night vyhlídla další místo nedaleho, které vypadalo nádherně, velké akorát na auto a stan, přímo na břehu jezera… a když jsme tam dojely, tak na něm bylo auto a stan. Ale bylo fakt krásné.

Nakonec jsme se vrátily na cestu vyjetou do stráně k hromadě naskládaného dřeva a dál do louky a já si postavila stan na cestě a Sargo auto vedle kapradin.

Nebylo ještě ani osm, ale únavou jsme obě už padaly. Když jsem zalézala do stanu, tak ještě svítilo sluníčko (neasi) a bylo vedro, a tak jsem si myslela, že budu spát jen přikrytá spacáčkem, ale jak slunko zmizelo za stromy, skokově se ochladilo a být zalezlá ve spacáku nestačilo. Nakonec jsem na nohy oblékla dvě vrstvy, na tělo mikinu a péřovku a do spacáku si ještě přibrala vložku – a už mi bylo dobře.

Spaní pro tuto noc

 

Následující díl bude brzy