Kurz přežití pro táborové děti (vol. 2)

I letos jsme využili jeden z kvĕtnových svátků k tomu, abychom vzali naše starší táborové dĕti na opravdickou zálesáckou výpravu. Sekání dřeva, příprava jídla na ohni, lekce z navigace, sebeobrana a spousta dalších zážitků.

1. den – čtvrtek

To si tak človĕk myslí, že když přijede o půl hodiny dříve, bude na nádraží první, ale už tou dobou tam čekala tak velká skupina účastníků výletu, že je nebylo možné přehlédnout. Ve vlaku jsme zabrali skoro celý vagón. Hajlajtem jízdy byl okamžik, kdy Lucka vytáhla obrovskou krabici plnou napečených dobrot a nĕkolikrát s ní prošla sem a tam. Ten při pečení pocukrovaný gauč za to stál, jsme vyhodnotili.

Pochod z nádraží na tábořištĕ byl svižný. Pepa, který si jediný nastudoval trasu, si za krk vysadil dvouletou Máju, abychom ho dobře vidĕli, a kam se hrabou průvodci s deštníkem. Navíc nám udĕlal přestávku u Kauflandu, kde „malá“ točená zmrzlina byla tak velká, že přes ni nebyly vidĕt obličeje.

Místenky jsou hezká vĕc, ale zvedat na půl hodiny ostatní cestující? To nám za to nestálo.

Cesta na tábořištĕ

Na tábořišti nám nebylo dopřáno oddychu. Protože žejo – to dřevo se samo z lesa nenatahá, a to natahané se samo nenaseká a nenařeže. Ale šlo to rychle, a když Olda nad ohništĕ zavĕsil první dva kotlíky, mohli jsme se vrhnout na stavbu přístřešků.

Bylo nás o třetinu víc než předchozí rok, takže jsme trochu licitovali s množstvím plachet, ale protože vznikly pouze čtyři skupinky dĕtí, nĕjak jsme se poskládali. Pepa s Tomem nám udĕlali ukázku, jak vázat provazy a jak by na nich mĕly viset plachty, a pak jsme je nechali, ať si poradí sami – a po hodince se mezi stromy zjevil houf nádherných přístřešků.

Příprava dřeva

I na volejbal si dĕti našly čas

A pak konečnĕ byla večeře. Byli jsme v šoku, když nám Olda začal nandavat boloňské špagety – všichni jsme si totiž mysleli, že mu z toho vyjde guláš.

Posledním bodem večera bylo pálení Morany. Tu si vytvořil každý přístřešek svoji a byly vážnĕ skvĕlé, nĕkteré z nich i s příbĕhem; a všechny moc krásnĕ hořely. A na plamenech z jejich tĕl jsme si upekli buřty.

Vývar se táhl nad ohnĕm prakticky pořád – jeden se spotřeboval a další už se táhl

Večeře!

 

Přehlídka Moran

Hořely pĕknĕ

2. den – pátek

První zmrzlíci se u ohnĕ začali scházet v pĕt ráno. Podle předpovĕdi teplota v noci pod nulu klesat nemĕla, ale ledová krusta v kotlíkách s vodou svĕdčila o opaku. První byl ale vzhůru Pepa, který obratem rozdĕlal oheň, a tak mohli obdivovat krásy východu slunce v teple.

K snídani jsme dostali Oldův do půlnoci tažený vývar, a kdo ho nechtĕl, mĕl rohlíky s marmeládou. Ale vývar byl fantastický, takže takových bylo málo.

Ráno u ohnĕ

Oldův program zálesácké výpravy v kostce: vaření, vaření, vaření.

Po snídani a rozcvičce jsme se vrhli na orientaci v terénu. Nejprve jsme museli zjistit délku svého kroku, a tak jsme si prošli stometrový úsek a počítali přitom kroky. Potom jsme už následovali Pepu a spolu s ním jsme prošli komplikovanou trasu po louce, z kapsy jsme si po každých sto krocích vyndavali kamínky nebo kvĕty pampelišek a na konci jsme všichni docela přesnĕ určili, jak daleko jsme došli.

Navázali jsme přednáškou o orientaci a o vysílačkách a pak jsme se rozdĕlili na čtyři části. Dvĕ čtvrtiny dĕtí odešly na dřevo, jedna čtvrtina pomocí buzol nakrokovala trasu včetnĕ záchytných bodů a potom navigovala poslední čtvrtinu, která si vysílačkami volala o souřadnice, a následnĕ krokovali vzdálenosti dle udaných azimutů. Nešlo to snadno a ostatní skupiny musely být kvůli času odloženy na další den.

„Zopakujte souřadnice, nenašli jsme avizovaný orientační bod…“

Po svačinĕ jsme dĕtem sdĕlili plány na obĕd: že budou vařit ony. A co víc, že budou vařit po týmech, vedoucí že to budou hodnotit, ale že narozdíl od přízemního Masterchefa oni k dispozici místo moderní kuchynĕ dostanou velkou betonovou plochu, trojnožky, kotlíky, křesadla a sekery. I ta spižírna byla omezená: kromĕ pytlů se zeleninou a kořenkami dostali k dispozici jen Oldův vývar jako základ.

Protože jsem sedĕla v komisi, mohu zde vypsat zcela fundovanĕ detaily o jednotlivých pokrmech. Mĕli jsme zeleninový vývar, který mĕl brambory a mrkev al dente, ale byl skvĕle dochucený. Druhá v pořadí byla bramboračka, která byla naprosto fantastická. Díru v letošním Oldovĕ menu zaplnila gulášová polévka, ve které byla Oldova škola z loňska znát. Poslední položkou v soutĕži byla česnečka s domácími česnekovými topinkami.

Své výtvory dĕti následnĕ poobĕdvaly, zatímco dospĕláci si dali Oldovu polévku, protože byli jako hejno kobylek a na kuchaře by jinak nezbylo.

Práce se našla pro všechny – nĕkdo se staral o oheň, nĕkdo připravoval suroviny a nĕkdo to celé řídil

Trojnožky byly čtyři, a tak byly i čtyři skupiny

Masterchef komise hodnotí výtvory

Na poledňák všichni zmizeli pod plachty, ale netrvalo dlouho, než se Pepa, Tom a Leoš pustili do ukázky zálesáckého vybavení. Samozřejmĕ přišla jako první na řadu ukázka nožů a pil všech druhů, tvarů, velikostí a účelů. Následovalo filtrování vody pomocí filtru, tablet i převáření, a pak i ukázky vařičů.

Zálesácké okénko

Po svačinĕ jsme se vrhli na sebeobranu. Cílem bylo projít všechny neagresivní způsoby obrany: vymezit si prostor pomocí postoje a polohy rukou, říct jasné ne, pokusit se útočníka ukřičet, mít přehled o svém okolí a ustupovat před skupinou útočníků tak, aby se žádný z nich nedostal za záda, zjistit jak si vykroutit chycené ruce nebo tričko, umĕt vstát ze zemĕ a taky jsme si zkusili obranu proti škrcení, kravatám a zalehnutí. Výhoda vojenského újezdu je v tom, že se dá křičet na útočníky do aleluja, aniž by přijela zásahová jednotka.

Neztuhnout, když útočník začne křičet

Udržet si útočníka u nohou

Po skončení jsme oslavili Maruščiny třináctiny. To se totiž na zálesácké akci smí, sníst dva dorty tĕsnĕ před večeří. Protože na zálesácké akci i v takovém případĕ zmizí kuře na paprice s knedlíkem natotata. A po večeři si ještĕ nejvĕtší kyseliny došly pro buřty.

Je zajímavé, jak rychle může spadnout teplota, jakmile se schová sluníčko. I přes den bylo teplo nevyzpytatelné – podle teplomĕru bylo po poledni sedmnáct stupňů, sluníčko pařilo jako v srpnu, ale vítr byl ještĕ ledový. Skvĕlé podmínky pro úžeh. Dĕti navzdory všemu přežily bez jediného zářezu. A po západu slunce byla prostĕ zima.

Domácí dorty od Denči – byly vynikající!

3. den – sobota

Noc na sobotu byla teplejší – poznalo se to i podle toho, že se dĕti kolem ohnĕ začaly scházet až kolem osmé. Tou dobou už byla hotová ranní polévka, vedoucí v sobĕ mĕli nĕkolik opečených špekáčků a navíc jsme vynesli krabice s posledními domácími koláči a bábovkami.

První ranní sluneční paprsky

Dopoledne jsme dokončili cvičení s orientací a vysílačkami z předchozího dne – a druhá polovina dĕtí mezitím nasbírala a zpracovala další dřevo z lesa. To bylo dobře, protože když Tom ráno rozdĕlával oheň, vydal se nasbírat popadané klacíky na trávník, aby zbytečnĕ neplýtval skrovnými zbytky dřeva, které byly potřeba na vaření.

Při orientaci se skupina s buzolami zacyklila v bermudském trojúhelníku, kde jim každý krok ukazovala střelka jiným smĕrem, a to navzdory tomu, že si dávali pozor na železobetonové konstrukce. Nejspíš tam pod zemí bylo vedení.

Dřevo nám mizelo před očima, jako by ho nĕkdo pálil…

Ještĕže jsme mĕli tolik dobrovolníků na doplňování zásob

Volný čas vyplnil Pepa schůzí anonymních pyromanů. Všem zájemcům z řad dĕtí i dospĕlých rozdal křesadla, provedl základní instruktáž a najednou na zemi hořelo nĕkolik vatových tamponků, nĕkolik hrudek z filtru sušičky, na dřívkáči bublal čaj a ještĕ dvĕ skupinky filtrovaly vodu cestovními filtry.

Ještĕ před obĕdem jsme stihli vzduchovky. Bĕhem naší služby se nic významného nestalo. Vyplnili jsme výkaz vz. 16. Všichni střelci řádnĕ splnili střelecké cvičení. Žádná plechovka nezůstala ušetřena.

K obĕdu nám Olda uvařil znojemskou pečeni. S knedlíky. A vajíčkem. Plejting v ešusu se nedá dovést k vĕtší dokonalosti.

To upřímné zdĕšení v hlase jedné z maminek po zjištĕní, kolik stojí dřívkový vařič, po kterém dcery začaly silnĕ toužit…

Do křesání ohnĕ se zapojili všichni, i dvouletá Mája

Na střelbu ze vzduchovky jedinĕ takhle
(fotila J.)

Střelba na plechovky
(fotila J.)

I po poledňáku se pokračovalo s tématem ohnĕ. Skupinky si rozebraly druhy ohňů, které mĕly vybudovat tak, aby je byly schopné rozdĕlat křesadly a aby hořely nejménĕ deset minut do výše Tomíkova břicha.

Skupina z Karlštejnu si vybrala strážní oheň stejnĕ jako loni a dovedla ho k dokonalosti – trojnožku svázala lýkem, křesadlem jim zapálení trvalo devĕt vteřin a zelené listí v patře začalo čadit po půl minutĕ. I další dva ohnĕ byly skvĕlé. Pouze jeden trval zapálit vážnĕ dlouho a chviličku poté zase zhasl.

Ohnĕ

Po skončení programu jsme začali balit. Protože po ránu bývaly plachty orosené a spacáky vlhké, sbalili jsme se ještĕ při odpoledním slunci a spaní na poslední noc si nachystali do jídelny. Bylo to na tĕsno, ale vešli jsme se tam všichni. Kromĕ Oldy, který je schopný probudit a vylidnit libovolnĕ velký prostor, a taky kromĕ maličké Máji, která by to svedla taky, kdyby se jí v noci nĕco nezdálo.

Až při dnešní večeři jsme se dočkali: k jídlu byl guláš. Protože bez guláše by tenhle výlet nebyl důstojným následníkem předchozího ročníku.

Balení přístřešků

Nouzová noclehárna

Dnešní den byl volnĕjší a dĕti mĕly dostatek času se realizovat po svém. Neustále tam létal míč přes síť, malá skupinka si vyřezávala z klacků, nĕkolik dĕtí v sobĕ objevilo pyromanskou vášeň, o poledňáku uspala devítiletá Svaťka dvouletou Máju čtením pohádky a ani to nebylo všechno. Tenhle den už bylo znát, že jsou všichni unavení a přetažení a že ne vždycky reagují tak, jak by mĕli, ale i přesto jsme se mohli spolehnout, že neudĕlají žádnou příliš velkou pitomost.

Po večeři jsme se sešli u ohnĕ, kde jsme mĕli závĕrečný bod večera: zapalování pochodní, které si skupiny dĕtí vyrábĕly bĕhem odpoledne. Hořely všem, hořely strašnĕ dlouho a krásnĕ vonĕly smůlou.

Večerka byla už v jedenáct, aby pozdní příchody nebudily ostatní ve společné noclehárnĕ, a ke spánku nás ukolébaly kytary.

Výroba pochodní…

…dopadla nad očekávání, všem skupinám se podařila moc pĕknĕ 

4. den – nedĕle

Spát za zabednĕnými okny v místnosti, kde teplota neklesá pod deset stupňů, má nĕco do sebe. Dĕtem jsme slíbili, že je nebudeme budit nabĕračkou o hrnec, a tak to celé byl vlastnĕ dost civilizovaný zážitek.

K snídani jsme ohřáli párky a taky Oldovu včerejší polévku a uvařili kotel čaje, který nikdo nepil. Svačiny do vlaku jsme rozdali až při odchodu, aby si je nesnĕdli hned, a tak do sebe ty pizza rohlíky soukali při chůzi.

Probouzení

Poslední úklid
(fotil nĕkdo jiný, ale nevím, kdo)

Zvolili jsme trasu přes mĕsto. Ta je kratší, což s sebou neslo tu výhodu, že jsme mĕli dost času se zastavit na námĕstí, protože jsme potkali naprosto fantastickou zmrzlinárnu.

Ve vlaku do Veselí jsme se na tĕch dvacet minut ani nesnažili probojovat na naše místa a obsadili jsme dvĕ plošiny pro kola. Ve vlaku do Prahy už jsme tak laxní nebyli, i když jsme si svá místa museli vybojovat.

Další cíl: doma!

(S pauzou na námĕstí na zmrzlinu)

Bylo to divný. Ještĕ v sobotu v poledne nás bylo třicet šest, ale večer už jen třicet tři, brzy ráno třicet dva, na cestĕ na nádraží dvacet osm, do prvního vlaku nás nastoupilo dvacet sedm a do Prahy nás dojelo dvacet pĕt. A pak –puf– všichni zmizeli. Jak je to s povolenými ztrátami?

Byla to moc pĕkná akce. Počasí nám vyšlo na jedničku, nikdo se nezranil ani nenastydl, všichni se účastnili programu s nadšením a snad nás to všechny bavilo. Tak zase za rok!