Canyoning v Itálii a Slovinsku

Byly to tři dny v kaňonech a dva dny na ferratách a bylo to intenzivní. Kaňony Rio Ronc (IT), Fratarica (SL) a Rio Macile (IT).

Sestřih z videí, která točila Terka. Dostali jsme jich hodně a můj smysl pro přiměřenost si vzal dovolenou, a tak jsem si to sestříhala tak, abych ve většině záběrů byla já. Až na salto, salta skákal jenom Daniel.

Mám takovou nešťastnou vlastnost: zamilovávám se do činností. A jsou to většinou divný činnosti a hodně nepraktická zamilovanost.

Doteď si pamatuju na to naprosté okouzlení, když jsem v noci stála na vrcholech komínů, kolem mě pofukoval vítr a já sledovala noční cvrkot elektráren pod sebou. Taky si moc dobře pamatuju, v jak nakonečné euforii jsem odcházela první rok z každého tréninku krav magy a jak jsem se šťastně zubila na nicnechápající (a narozdíl ode mě neuřícené) lidi v metru. A doteď mě trochu bolí u srdce, když si vzpomenu na až příliš silné emoce po kurzu freedivingu.

Je vám asi jasný, že po tomhle úvodu to nemůže pokračovat jinak, než že je to zase tady. Jop. Canyoning.

Procházení koryta horské říčky, slaňování vysokých vodopádů, skoky do hlubokých tůní a skluzavky na hladkém vápenci.

K té nepraktičnosti: V Česku to vážně není kde dělat. A taky je to docela drahé, protože potřebujete instruktora a ten zas potřebuje dost často obměňovat veškeré vybavení. Jenže prostě… no.

Vlastně za to ani moc nemůžu. Tátovi jsem k sedmdesátinám dala výlet na speleoferratu a samozřejmě jsem tam šla s ním a hrozně mě to bavilo. A náš guid mimo jiné zmínil, že taky pořádají canyoningové výpravy do zahraničí, podívejte se na stránky aqua-active, a co Eliška neudělala? No jistě, otevřela si stránky aqua-active. A pak se jí omylem povedlo přesvědčit boulderovací parťáky, že je to bezvadnej nápad, pojďme vyrazit! Ehm.

(Všechny fotky fotila Terka.)

Naše crew. Terka – ta s těmi báječnými vlasy – s námi šla jen první dva dny.

Vybrali jsme si Itálii, tři kaňony ve třech dnech, a zaplatili to ještě před koncem roku. A mně se to pak v květnu ukrutně nehodilo – kolidovalo to s dvoudenní přípravou tábora, kde letos připravuju celotáborovou hru, a navíc jsem měla jen pár dní na dokončení velkého úkolu v práci. A tak, když mě a Lopa vyzvedávala Sýkorka v pět ráno mým Mondeem v jižních Čechách na táborové akci, jsem do auta sedala úplně vyřízená a po pár hodinách se nechala za volantem vystřídat od Lopa.

Sraz jsme měli v italské Stolvizze v půl druhé odpoledne. Přijeli jsme tam s kufrem plným věcí, protože jsme se nestihli ani ubytovat, a vlastně jsme ani nevěděli, s kým se tam máme setkat. Až během cesty mi zvonil mobil a náš instruktor se ujišťoval, že s tím počítáme a jsme na cestě. A pak jsme tam přijeli, z auta se slovenskou SPZ na nás mávali Daniel s Terkou, a po pozdravení jsme zase sedli do auta a jeli za nimi doprostřed hor, kde nebyl signál a kde jsem za volantem intenzivně vzpomínala na ten den, kdy jsem v Kostarice prorazila v autě diferenciál. Jenže Mondeo je tank a narozdíl od kostarické čtyřkolky zvládlo nezpevněnou cestu s naprostou grácií.

Zaparkovali jsme u mostu, svlékli se do plavek, obuli si půjčené canyoningové boty, do neoprenu si jako do batůžku naskládali sedák a helmu a vydali se vzhůru k začátku kaňonu.

Neopren měl 6,5 mm a voda 14 °C. To až si na to někdy budu snažit vzpomenout.

Instruktážní fotka, jak si udělat z neoprenu batůžek na sedák a helmu

Cesta po proudu

Lopo slaňuje

Love canyoning 🙂

Že mám čtyřikrát operované koleno, už asi víte. Co nejspíš nevíte, je, že se bojím skákat z výšky. Jsem canyoningový materiál jak vyšitý. Nutno dodat, že Lopo měl operovaná záda a Sýkorka loni prodělanou plicní embolii. Na místě od instruktorů zaznělo, že jsou pro ně kolena a záda stopka, a tak jsme o tom taktně mlčeli. Protože to měli mít napsané na stránkách, abychom to věděli, než jsme tam přijeli.

Koleno jsem pojistila ortézou a vzorně drželo a se strachem ze skákání jsem tam taky docela zatočila.

První den jsme na hraní dostali skákací kaňon. Jenže my neskákali. Skočila jsem si dva skoky, oba dost nízké, do tří metrů. Jenže já jsem já a hodně jsem se tím užírala, a tak jsem se druhý den nechala snadno vyhecovat. Instruktor Dan totiž začal automaticky vázat lano na štand a instruktorka v zácviku Terka se ho zeptala, jestli se na tom místě nemá skákat? A on polohlasem odpověděl, že my to přece ale neskočíme. A ani se nás na to nezeptal. Takže jsem se zastyděla, co si o nás myslí, a sice jsem si popolezla o schůdek níž, ale pořád to k pěti metrům výšky bylo. Což je mimochodem nejvyšší výška, ze které jsem kdy skočila. Ono to v botách a do provzdušněné vody bylo jako do peřiny. A pak mě hrozně mrzelo, že už jsem v další části neměla kde skákat.

Klouzačka, která trochu vyhazovala do strany

Vždycky jsem nedočkavě koukala, co nás čeká

Některá slanění byla obzvláště skvělá. Tohle se slaňovalo po zádech, což jsem měla nejraději.

Druhý den jsme měli v cestě padesátimetrový vodopád, na který jsme se zájmem koukali už cestou nahoru.

Na něm nás Dan nenechal slaňovat, ale spouštěl nás. Myslela jsem si, že to dává smysl, když o nás vlastně nic neví, protože se přihlásit může každej, a že my jsme lezci a slaňovat umíme, on neví… ale teprve když jsem visela na laně a voda mi do helmy bubnovala tak hlasitě, že jsem se nedokázala soustředit, a do obličeje cákala tak, že to nemělo daleko k topení, jsem pochopila, že tohle může připomínat waterboarding a že slaňování v takových podmínkách je diametrálně odlišné od suché skály.

A taky to byl jediný vodopád, kde jsme neslaňovali sami.

To je on

Na začátku, kdy ještě nevím, co mě bude čekat. Dan tu na mě Terce ukazoval, že by to lano drželo, i kdyby ho sám pustil, a že mě musí aktivně popouštět, a to bylo taky zajímavý na pohled.

Přežili jsme!

Nejvíc mě ale bavily skluzavky. Taky pro ně byl jeden ze tří nejpoužívanějších canyoningových signálů, spolu s kamenem a upozorněním na kluzké. Je to zajímavé, jaký rozdíl pro mě mezi skluzavkou a skokem byl, a to i když vedla skluzavka kolmo dolů.

U první velké skluzavky Lopo s Sýkorkou prohlásili, že to budou slaňovat, a já věděla, že jestli rychle něco neudělám, nechám se ke slanění přesvědčit taky – a tak jsem přiskočila, prohlásila, že chci jet, a pak tam seděla a seděla… až se mě Daniel zeptal, jestli můžeme, a po kývnutí mě dolů postrčil sám. A bylo to tak boží!

Lopo a Sýkorka se pak sklouzli taky.

Já pak už žádnou skluzavku nevynechala.

Mimochodem, na fotkách ze skluzavek máme naprosto debilní výrazy, a nezáleží na tom, jak vysoká nebo prudká skluzavka to zrovna byla. He he.

A tak sem fotky ze skluzavek dávat nebudu. Na videa stejně nemají.

Průlez skalním oknem a následný sjezd do vody, ach ach

Pochody korytem řeky

Úplně poslední den byl úplně poslední překážkou šedesátimetrový vodopád. Nutno dodat, že jsme s sebou sice měli tři lana, ale žádné z nich nebylo šedesátka. Znervózněli jsme tím guidy ze skupiny, kterou jsme u vodopádu došli, a tak nám nahoru signalizovali, abychom lano popustili, že nedosáhne až na zem – ale čím níž Lopo byl, tím víc se lano protahovalo, a na zem nakonec dosáhlo úplně přesně.

Tenhle vodopád jsme slaňovali sami.

Přijde mi to skvělý: slaňovala jsem šedesátimetrový vodopád.

Tohle je slanění něčeho jiného, ale jak vidíte, bavilo mě to taky

Na prvním schodu šedesátimetrového vodopádu

To je on zespodu. Áchi ách.

Kromě canyoningu jsme se taky podívali k pevnosti Forte del Lago Predil, udělali si výlet na náhodný vodopád u ní…

(…já nikdy nechápala tu posedlost padající vodou, jakože co má být zajímavého na vodopádech a proč z nich dělat cíle výletů? Ale teď jsme koukali, kudy by se slaňoval a jestli by nějaká část šla sjet a najednou to bylo mnohem zajímavější…)

…a udělali si výlet na dvě ferraty.

To byl trošku renonc, protože ta nejhezčí a rozumně těžká v okolí byla po nějakém sesuvu zavřená, a tak jsme zvolili ferratu u Pontebby, v níž jsme bydleli, a nějak jsme nezohlednili, že je inzerovaná jako D. Což je, no, těžká obtížnost.

A byla těžká.

O co víc mě bolely ruce i nohy, třásly se mi svaly a nadávala jsem jak špaček, o to víc mě to bavilo. A velice oceňuju, že mi ve výběru Lopo ani Sýkorka po slezení dolů nevymáchali čumák.

Na ferratě

Lago de Pradil ve Slovinsku

Celý ten pětidenní výlet se mi líbil velmi pěkně.

Kdybyste někdo chtěl jet někam na canyoning a chtěl s sebou parťáka, dejte vědět, pojedu ihned!

Všechny fotky z canyoningu fotila Terka a úvodní video jsem sestříhala z videí, která točili Terka a Daniel.