Dva týdny v lázních

Jak se to stalo, že jsem se ocitla v lázeňském hotelu v Karlových Varech na celé dva týdny?

Bylo to se vším všudy – procedury, jídlo, pevně daný rozvrh. Jediné, co jsem flákala, byl rozpis pramenů, které bych měla pít před každým jídlem. Ale jinak? Koupel perličková, koupel vířivá, whirlpool, suchá hydromasážní vana, Kneippův chodník, masáže, IR termoterapie, léčebný tělocvik, lymfodrenáž dolních končetin a samozřejmě koruna všeho: irigace dutiny ústní.

Tohle jsem ještě nikdy nepodnikla.

Měla jsem moc pěkný pokojík v nejvyšším patře, a když si člověk spočítá tři procedury a tři jídla denně a ještě nějakou vycházku dopoledne a odpoledne, tak to ke všem aktivitám bylo čtyřiadvacet pater denně. Samozřejmě si člověk mohl počkat na jeden ze dvou výtahů, ale hotel byl velký a plný invalidů a výtahy pomalé. Jeden z nich byl navíc strašně ukecaný, takže to člověk měl celou dobu s doprovodem: „Výtah jede dolů. Die Kabine fährt nach unten. Dveře se otevírají. Die Türe offnen sich. Dveře se zavírají. Die Türe schliessen sich. Výtah jede nahoru. Die Kabine fährt nach oben. Třetí patro. Dritte Stock.“ A protože mluvil pomalu, tak se většinou hlášení na zavírající se dveře ozvalo třeba v půlce jízdy.

Co mi vadilo, byla rekonstrukce mostu přímo pod mým oknem. Jeli každý den od sedmi do osmi, a protože se filmový festoval blížil a práce byly zjevně pozadu, tak jsem se dočkala o víkendu i jedněch nočních prací. Včetně rozbrušovačky a bušení kladivem do traverz. V té době bylo ještě hodně teplo, a tak jsem si musela vybrat mezi otevřeným oknem a strašným hlukem nebo vedrem a menším hlukem, ale já na to vyzrála a vybrala jsem si zoufalé bdění s knížkou.

Trocha terapeutické zeleně z jedné z mnoha procházek po okolí

Už dlouho jsem se odhodlávala začít chodit někam do fitka, a protože jsem tady měla kamarády, pro které to bylo denním chlebem a byli ochotní trénovat i někoho jiného, a kamarádku, která se taky chtěla naučit trénovat ve fitku, využila jsem možností naplno a byla jsem cvičit asi pětkrát. Jestli po návratu na boulderu nepolezu 6C jak na běžicím páse, budu zklamaná.

Benchpress s ohromujícími 30 kg
(fotil kamarád)

Věci na boulderování jsem si s sebou vzala taky, což vygenerovalo moc pěknou historku o prozkoumávání Karlových Varů a všech jejich periferií.

Webové stránky boudler café Crux jsou, eufemisticky řečeno, stručné, a facebooková stránka má letos asi tři příspěvky. Zasekla jsem se proto už na tom, kde se onen boulder asi nachází. Jednou jsem ale procházela přes náměstí a zaujalo mě návěstidlo, které ukazovalo, že by měl být Crux za dvěma rohy. Což se naprosto rozcházelo se všemi dosavadními informacemi, ale nelenila jsem a ten blok baráků jsem obešla dvakrát dokola. Našla jsem ještě jedno návěstidlo, které ukazovalo kamsi pod sebe, že je Crux tam, ale tam byla jen zeď a zavřený servisní vchod do zadní části obchoďáku.

Další den jsem si vyzvedávala v Alzaboxu nové plavecké brýle, protože jsem si svoje zapomněla v Praze, a protože ke kolonádě nejbližší Alzabox byl až kdesi u nemocnice, a to bylo směrem k místu, kde měl Crux být podle mapy.com, rozhodla jsem se podívat i tam. Bylo to čtyři kilometry jedním směrem a byla to nějaká strašná periferie města. Pozice ukazovala k napůl vybydlenému obchoďáku, který se zapomněl v devadesátkách, a když jsem tam došla, vedla mě šipka ještě dál mezi napůl využívané a napůl vybydlené sklady s vymlácenými okny a s panelkou zarostlou trávou. Když jsem tudy procházela, říkala jsem si, že to je určitě past nastražená jinými lezci a že mě co nevidět někdo přepadne a sebere mi moje prímové lezečky, ale v celé té divnočásti areálu jsem potkala jen jednu ženu s nepřítomným pohledem a kolem ní se batolící dítě. Vrátit jsem se chtěla nejkratší cestou k obchoďáku, ale když jsem to udělala, přišla jsem k plotu a mříži ze špatné strany. Popošla jsem o uličku vedle, ale plot byl i tam, a tak jsem se musela pokorně vrátit kolem mimopaní. Do centra jsem se chtěla vrátit autobusem, ale nejbližší jel za padesát minut. Drahovice, čtvrť budoucnosti.

Poslední pokus o nalezení Cruxu jsem učinila o den později a vydala jsem se na adresu uvedenou na webových stránkách, protože se mi kamarád vysmál, že jsem tohle místo nezkusila jako první. Takže když jsem došla k vystěhované budově kompletně pod lešením, chytla jsem na ulici takový záchvat smíchu, že mě pak pobaveně zdravili lidi, kolem kterých jsem se vracela. Toho kamaráda jsem z pomsty další den vytáhla na lezení s lanem, protože lezecká stěna ve Varech je a funguje a dá se najít.

Na laně

Plavecké brýle mě taky natrápily.

Protože jsem věděla, že v hotelu není bazén, měla jsem s sebou sice plavky pro všechny případy, ale už jsem se neobtěžovala s ničím dalším. Takže když jsem dostala čtyři plavenky do Alžbětiných lázní, musela jsem vyřešit absenci brýlí. Nejdřív jsem zkoušela žebrat od všech kolem, ale nikdo s sebou plavecké brýle neměl. V pátek jsem ale běžela z Lokte kolem OC Varyáda, a nechci tvrdit, že to byla taktická přestávka polomrtvého nenatrénovaného člověka, ale zkrátka jsem zaběhla dovnitř, protože kde jinde sehnat plavecké brýle? A zamířila jsem do Intersportu, chvíli sledovala balení zboží do krabic, pak se zeptala milé prodavačky a ta mě zavedla ke šnorchlovacímu vybavení, protože bazénové brýle už byly sbalené kvůli ukončování provozu prodejny.

Nakonec mi Jindřiška o víkendu dovezla své z domova a ještě předtím jsem si objednala brýle z Alzy. Sice jsem si byla jistá, že mi nebudou sedět, ale lepší než nic…? A měla jsem pravdu. Neseděly mi, ale bylo to lepší než nic. V rámci prvních dvou návštěv jsem s nimi uplavala tři kilometry a vodu jsem si z nich vylévala každých 25 metrů. Moje pokusy o kraulové obrátky byly vykoupeny dočasnou slepotou.

Ale bazén byl příjemný, bylo v něm maličko lidí, několikrát jsem měla dráhu sama pro sebe a po doplavání tréninku jsem se tam ještě zdržela na podvodní masážní lavici a taky v moc příjemné sauně. Byla v dámských šatnách, což je bonus sám o sobě, a byl k ní ochlazovací bazének, který mám moc ráda.

Byla jsem i v klasické sauně a ta návštěva balancovala mezi skvělou relaxací a naprostým peklem. Mé autistické já si totiž myslí, že by v sauně mělo být ticho a klid, a když přišli tři hlasití bodří strécové, kteří si tam vykládali jako v hospodě nad pivem, tak jsem vážně zvažovala odchod po prvním cyklu; a završila to paní v odpočinkové zóně, která tam křupala a šustila při jedení chipsů a do toho telefonovala rovnou ve dvou jazycích. Au. Ale když strécové odešli a paní došly chipsy, bylo to tam skvělé, ta sauna byla moc hezky řešená.

Poprvé jsem do Alžbětiných lázní vlezla předním vchodem a pak mě čekala kovbojka trefit napříč celou budovou do bazénu.
(zdroj obrázku kudyznudy.cz)

Výletů jsem podnikala hodně.

Asi se nebudu rozepisovat o běhu z Lokte podél Ohře zpátky do Varů, protože mě na zbytek dne naprosto zinvalidnil (odpoledne jsem nebyla schopná dojít z fitka zpátky do hotelu a na ulici jsem si musela hledat autobusový spoj) a další čtyři dny mě schody do třetího patra pěkně bolely. Do dovolené jsem letos totiž uběhla necelých 24 km, a tak můj organismus těch 16 km trochu překvapilo.

Moc se mi líbil výlet do Německa na Luisenburg. To je rozsáhlé a naprosto úžasné skalní město, kde se dá bloudit do alelůja. Prošli jsme si všechny trasy, které tam vedly, a prolezli všechny úžlabiny, průchody, škvíry a otvory, které jsme našli. Pak jsme si ještě udělali okruh na další skalní útvary a oběd si dali ve skvělé restauraci, kde božsky vařili. Problém byl v tom, že byla německá a nebrali tam karty a my neměli eura – nicméně obsluha byla složená výhradně z Čechů a naše slečna nám účet přepočítala na koruny, takže jsme nezůstali o hladu.

Zřícenina na Luisenburgu (ta v šedém; v růžovém jsem já)
(fotila Jindřiška)

Explorativně jsme pojali výlet do Vlčí rokle. To jsou moc pěkné rokle – v jedné leží věčný sníh a druhá je zarostlá, ale dá se jí prodrat. Experimentálně ověřeno. (Na hotel jsem si odnesla jedno klíště zakouslé a jedno lezoucí.) Ke sněhu jsem nedošla, protože v cestě ležela dvě srnčata se sraženými vazy, jak očividně nedoskočila při přeskakování průrvy – padala z výšky desítek metrů. Kamarádi ale neměli takové zábrany a přelezli je po kamenech a pak mi donesli sníh a já je všechny zkoulovala.

Touhle Vlčí roklí jsme se prodírali z jednoho konce na druhý. Přijde mi úžasný, že nikdo z přítomných nezhodnotil můj debilní nápad jako debilní.

Hrozně moc se mi líbil urbex v opuštěných lázních Kyselka.

Budovy jsme prolezli od sklepa po půdu dvě. Mattoniho vila byla nezajímavá – většinu míst byla kdysi snaha zrekonstruovat, a tak tam pořád všude ležela prkna a byla lešení a nebyly tam žádné opuštěné temné kouty.

Zato v Ottově pavilonu jsme se vyřádili. Povedlo se nám slézt až do katakomb, kterými se dalo jít hodně daleko na obě strany. Pro dva jsme s sebou měli jen jednu čelovku, a tak to bylo o to dobrodružnější. (A ještě o kousek víc dobrodružné to bylo, když jsme si všimli obřích pavouků na stropě.)

Ottův pavilon

V katakombách

Dvoudenní vandr byl celkovým hajlajtem a zakončením téhle lázeňské dovolené. Protože mě ani zaplacený pobyt v all inclusive hotelu na lázeňské kolonádě nezastaví!

Vyrazily jsme na něj s Jindřiškou a moc jsme si to užily.

Hned z kraje jsme na cestě potkaly stádo divokých prasat s ťuťatými maličkými selátky, které se naprosto neslyšně rozhýbalo na louce vedle nás a pak bez hlesu předusalo přes cestu kousek před námi. Viděly jsme několik srnek. Když Jindřiška u rybníka trhala rákosí na podpal ohně, zjistila jsem, že se mi pod nohama hemží silnice, a při pohledu zblízka jsem zjistila, že jsou kolem mě desítky centimetr velkých ropuch. A taky jsme potkaly spoustu strašně vysokých kopřiv, svízele, vysoké trávy a v mém případě i šest klíšťat. Jindřiška ještě není tak zdatný pozorovatel zvířat, a tak našla jen dvě.

Protože mělo pršet, (jako celý druhý týden dovolené,) vymyslela jsem spaní na zřícenině. Těmi Krušné hory nejsou zrovna proslavené, a tak jsem nás zavedla ke Střele, protože hrádek Štědrý měl mít dvě podzemní místnosti, kde by mělo být sucho. Ale samozřejmě ahoj, já jsem Eliška, mě byste neměli nechat plánovat trasy, a obzvlášť na jaře, kdy jsou zarostlé i turistické trasy, a tak jsme se strašně moc brodily buď blátem na těžením dřeva zničených cestách nebo po ramena vysokou trávou a kopřivami.

Příprava na večerní oheň – trhání rákosní trávy na podpal křesadlem

Stoupání na zříceninu Nevděk. Tamní místopis vymýšlel někdo hodně empatický, odráží se v něm samé pocity: Nevděk, Štědrý, Toužim…

Naučnou stezkou sovy Rozárky. Omylem jsem na ní našla kešku a při jejím zadávání jsem zjistila, že bez prémiového účtu nevidím všechny kešky, takže jsem si nález sice zadala, ale nejsem si úplně jistá, že ke správné keši, protože si to nemůžu zkontrolovat. Tenhle problém si ze starších nálezů nepamatuju, ale je fakt, že minulý nález mám z roku 2021.

Pasáček zahání stádo: na vlastní oči. Trochu jsme laborovaly, co jsou ty rostliny v jeho ruce – ovce na ně reagovaly okamžitě.

Eliška plánuje cestu, díl osmistý prvý.

Jenže ono to stálo za to.

Cestou Jindřiška natrhala suchou trávu na podpal a z jednoho uplakaného smrku jsme seškrábaly tolik smůly, že z ní byly čtyři veliké koule zabalené do toaleťáku, takové smůlové bomby. Navíc jsme s sebou měly odpad z filtru sušičky, do kterého se křesá úplně nejlíp, a ten jsme si daly na březovou kůru a oheň nám chytil za pár sekund, mokrému dřevu navzdory. A protože jsme cestou našly hřiba kováře, udělaly jsme si ho na ohni na cibulce – a k němu dva velké steaky. Z těch jsem měla radost, protože jsem s sebou nebrala pilu a nebyla jsem si jistá, jak zvládnu udělat rozvěráky, ale mým novým úchvatným nožem to šlo samo.

A spaní bylo naprosto boží. Jindřiška pod sebou měla dřevěný rošt, který v podzemí byl, a já si umetla zem a podložila se plachtou, abych neměla všude prach, a byla to z celé dovolené nejlépe prospaná noc.

Příprava večeře – steaky už jsou nad ohněm a Jindřiška krájí cibulku na houby

Nejlepší jídlo, a to do toho počítám i objednávku z Mama’s burger, když jsme dostali hlad při hraní Dixitu

Ložnice

Jsem rozpolcená, jak tuhle dovolenou hodnotit.

Vlastně se mi docela líbily procedury, které jsem měla, protože mi ukázaly, jak by měla vypadat regenerace po sportu. A sportovala jsem intenzivně, měla jsem každý den dva tréninky. Problém byl v tom, že byly ty procedury rozfrcané v čase, takže si jim přizbůsobit další program nebylo úplně snadné.

Spíš mi vadila spousta věcí kolem. Tak především lidi v Karlových Varech – turisti se chovali jako tydýti, Rusové se chovali jako Rusové a místní zamrzli někde v devadesátkách. Taky mi vadila rekonstrukce mostu přímo pod mým oknem, protože jsem přes den nemohla mít otevřené okno, jaký z toho byl hluk. Nevyhovovalo mi ani lázeňské pozlátko, kvůli kterému se člověk musel do jídelny hezky oblékat, a když jsem jednou na snídani vyrazila v běžeckých elasťákách, abych stihla autobus do Lokte, přišla jsem si jako vrah.

Nicméně všechno rozpačité a trpké přebil báječný vandr na konci. Terapie zelení na mě funguje naprosto fantasticky.

Takže: byla to skvělá dovolená.