Pitva. A zdravotnické zákroky na tělech.

Jestli nebudu mít PTSD z tohohle, tak už z ničeho. Článek není pro slabší povahy.

Dostala jsem neopakovatelnou příležitost: v rámci kurzů první pomoci se zúčastnit pitvy a na tělech si vyzkoušet některé invazivní zákroky, které se jinak těžko trénují. A já takovéhle příležitosti neodmítám.

Můj kamarád při pitvě omdlel, a tak mě zajímalo i tohle hledisko – jakože jak zareaguju na mrtvé, na ten pach a na aktivní poškozování lidských těl. Ráda si o sobě myslím, že jsem tvrďák, ale taky občas brečím při videíčkách o lidech seznamujících se přes cedulky v okně kanceláří a nezvladatelně se mi navaluje při praní pozvraceného a pokaděného oblečení táborových dětí. Dostala jsem radu pořídit si tygří mast pod nos, protože pach bývá nejintenzivnější spouštěč reakcí, a to jsem taky udělala a byla jsem za to ráda. Byla to kotva.

Těla jsme na pitevně měli dvě, obě stará jeden den. Oba muži, jeden ve věku mého táty, druhý přes osmdesát. Na druhé pitevně, kam nás doktor volal na zajímavé nálezy, ležel muž v mém věku.

Vjem první: smrad. Takový ten neintenzivní, ale vlezlý, co si ho s sebou odvezete domů ve vlasech a v kůži a pak se drbete tím nejaromatičtějším sprcháčem s růžovým olejem, abyste se zbavili nejen smradu, ale i vzpomínky na něj. Pitevny byly skvěle klimatizované, takže se dalo postavit na místa, kde byl skoro čerstvý vzduch, ale já chtěla být přímo u těl a taky byl smrad tím intenzivnější, čím víc jsme těla odkrývali. (A to doktoři se zkoumáním střev čekali, až odejdeme.)

Vjem druhý: Je mi slabo. Když jsem vešla dovnitř, zatočila se se mnou místnost a já věděla, že si musím zvyknout postupně, že se rozhodně nemůžu dívat na tělo ve věku mého táty úplně ihned, že musím nejprve ke staršímu muži a dívat se periferně a přivyknout všem vjemům, které na mě útočily. Překvapilo mě to. Čekala jsem od sebe úplně jiné reakce. Třeba že mi bude na zvracení, až budeme těla sami rozřezávat nebo až budou rozřezávaná komplexně doktorem, ale to mi nevadilo. Že mi bude na omdlení, až budeme bodat jehly do kostí a až bude doktorka odřezávat kus lebky, aby mohla vyjmout mozek, ale to mi taky nevadilo. (Jakože dokonce míň než vrtačka u zubaře.) Ale ne, že se najde tělo, na které mi bude nepříjemné úplně po celou dobu koukat a sahat a cokoliv na něm provádět. Ale čas pomohl, srovnala jsem se po prvních pár minutách.

(Nutno dodat, že jsem předchozí noc kvůli vedru usnula až o půlnoci a kvůli cestě přes celou republiku jsem vstávala ve 3:30 ráno, takže to určitě bylo částečně i nevyspáním.)

Vjem třetí: My na ta těla opravdu budeme sahat? My do nich budeme řezat? Vždyť se na nich musí ještě udělat posudek o důvodech úmrtí. Jak se to slučuje s tím, že jsem dostala dlouhatánský nůž, ať ho zabodnu někam do třísel, abychom si vyzkoušeli tamponádu rány? A ať si zkusím bodnout nožem do hrudníku do kosti, abych si zkusila, jaký odpor kosti kladou?

První cvičení, které jsme zkoušeli, byla koniotomie. O den dříve jsme ji trénovali na trenažeru, ale i na něm se to jen těžko simuluje. Je to život zachraňující úkon, kdy se člověku prořízne vaz mezi štítnou a prstencovou chrupavkou v krku a zaintubuje se, aby mohl dýchat, pokud má například zničené horní dýchací cesty horkým kouřem nebo zablokované kvůli anafylaktickému šoku. To si vezmete skalpel a rozříznete podélně kůži na krku, prsty si ji roztáhnete a skalpelem pokračujete příčně mezi chrupavkami krku. Když ty proříznete, tak tam strčíte prst, abyste se ujistili, že je řez správně provedený, a strčíte tam udělátko a pomocí toho potom pacient dýchá.

Já si naivně myslela, že než začneme řezat skalpelem, budeme dělat něco odosobněnějšího, například bodání jehel do hrudníku k prevenci tenzního pneumotoraxu nebo tak. Tohle bylo na úvod hodně intenzivní. Ale stejně jsem se na druhé tělo (staršího muže) přihlásila – nicméně mě předběhl kolega. Při ničem dalším už jsem se odbýt nenechala.

Ty díry do řezu skalpelem jsme si ale osahali všichni. Přijde mi divný strkat prsty do mrtvých lidí. Vlastně mi to přišlo celý divný – to je pořád pozor na žloutenku a tak, ale tady bez roušek a obličejových masek jsme se hrabali v lidských orgánech pouze v takovém tom buničinovém plášti a se dvěma vrstvami latexových rukavic. Přičemž doktorka měla často krev až po lem. A protože starý muž nechodil k lékaři, tak se o něm po zdravotní stránce nevědělo vůbec nic.

Po koniotomii jsme zkoušeli tamponádu ran a prevenci tenzního penumotoraxu dekompresními jehlami, což byly známé věci. Na lidském těle jsme to zkoušeli poprvé, ale natrénované jsme to měli.

Jenže pak jsme se dostali k úkonům, které pro nás byly nové. Třeba dekomprese hrudníku pomocí obrovské díry v pátém mezižebří, která se jen nakrojí skalpelem a pak se prorve tupým předmětem (protože se to snáz hojí) a buď se díra douvolní prsty a pak je tak velká, že už se sama od sebe nezacpe, nebo se tam zavede velká trubka. Tahle technika je výhodná nejen v tom, že se tenzní pneumotorax nezopakuje, ale že se díra v nemocnici využije na drén.

Nebo nastřelování jehel do kostí u pacientů, kteří nemají patrné žíly a je potřeba jim zavést kapačky (a dřeň je na to vhodná úplně stejně jako žíla). To jsem si zkusila na holenní kosti (nastřelovací jehlou) i na pažní kosti (jehlou uchycené na vrtačce).

Když jsme s těly skončili my, převzali si je doktoři. My přihlíželi pitvě starého muže.

Bylo to… neuvěřitelné.

Doktorka byla nápomocná a měla velké pochopení pro moji potřebu zapojit všechny smysly, a tak jsem si osahala konzistenci všech orgánů (včetně plic, mozku nebo míchy), všechny jsem si potěžkala, pochopila jsem uspořádání v lebce, dokonce mi na moji žádost ukázala i corpus callosum, které mě fascinuje svou rolí při těžkých případech epilepsie. Popsala nám změny na plicích způsobené pasivním kouřením a prašným prostředím, ukázala nám tumor v plicích (ten jsme si osahali všichni) a metastázy v jícnu, popsala játra (muž pravděpodobně nepil), vyndala každý jeden orgán. (Tomu předcházelo odříznutí celého předku hrudního koše. Tkáně se řezaly a žebra stříhala.) Potěžkala jsem si kus odříznuté lebky a konečně jsem pochopila, jak fungovalo skalpování, které mi vrtalo hlavou od útlého dětství a čtení Mayovek.

Doktor, který pracoval na těle muže v mém věku, nám popsal a ukázal své nálezy. Muž spadl ze dvou metrů a zlomil si vaz a roztříštil lebku. U vazu bylo znát, jak se hlava pohybovala snáz na jednu stranu, a našel místo přerušení míchy. Na lebce nám ukázal zlomy (z vnitřní strany).

Z chlaďáku nám ještě vytáhli těla, která na pitvu teprve čekala – ženu po srážce s vlakem, oběšence a hnilobu. Hnilobu jsem si nedovedla představit, a tak jsem si myslela, že srážka s vlakem bude mít největší impakt, ale… panebože. Zblízka jsem se šla podívat pouze na jeden nádech. To tělo bylo obrovské a sytě zelené. Doktorka odhladla, že v bytě leželo zhruba dva týdny.

Dřív jsem si myslela, že kdybych znovu volila studium a povolání, byl by zdravotnický záchranář silnou kartou. Teď už si tak jistá nejsem.

Jsem za tuhle zkušenost ráda. Bylo to ohromující, veliké, silné a formující. Lidské stvoření ve své velikosti, život v kostce.

Ale teď je na čase si nastříkat polštář voňavkou a pustit si dojemné video o mladíkovi, který pomáhá lidem kolem sebe a dostává za to jejich úsměvy… Přeju vám všem dobrou a pokud možno bezesnou noc.